Legenda o tom, jak se Jarboe a Justin K Broadrick ke spolupráci dostali, by mohla znít takto. Bylo nebylo, spíš bylo, než nebylo, ale kdo by kazil starý dobrý bylo nebylo, když to tak na začátek krásně zní. Ale raději se hned shodněme, že bylo, neboť kdyby nebylo, tak tohle nečtete a máte svatý klid. A jakže to bylo? Dle všeho to bylo takhle. Když se v roce 2005 uskutečnila londýnská zastávka turné Living Jarboe, tak Jarboe zatoužila po koncertní společnosti Jesu. Leč Jesu nebylo, tak Justin vystoupil se svým projektem Final. Mimochodem poslední vystoupení Final bylo roku 1985 (2005-1985=20). A bylo!
K prvnímu oťukání došlo na EP Lifeline, které mimochodem dopadlo na výbornou, tudíž nějaké té větší spolupráci dvakrát nic nebránilo. Druhá mocnina J, Jarboe krát Justin, Justin krát Jarboe, dokonalý čtverec, dvě sobě si rovné strany, J na druhou. Osobně jsem se na toto album těšil jak blázen čekající na vlakové stanici Těšín-zastávka a musím podotknout, že i když tam žádný vlak nikdy neprojel, natož zastavil, čekáni se vyplatilo.
Sakra, Jarboe a Justin spolu! Úsporné, šamanské, taneční, bolestivé, relaxační, jiskřivé, skotačivé, melancholické, bodavé, vyzrálé, dusící, vzrušující, nebezpečné… jak země, v které nikdo nikdy nepostavil a nepostaví koleje. Jako když ti někdo něco řekne a zakončí to slovem navždy. Podivné chvění a zrychlený tep. Navždy? Hlas, hlasy, duše = Jarboe. Tlukot, chvění, třas, drkot, tělo = Justin. Navždy!
Když bych chtěl být velkej hulvát, tak bych J2 přirovnal k něžnějším a

experimentálnějším Jesu s ženským zpěvem, a jelikož jsem se hulvátství nikdy nebránil, tak je to snad i tak. Určitě je to album vřelejší, ne tak chladné, napsal bych rozpínavé s nejasnými konci i začátky, s ohromnou vlastností dovolující si hudbu na vlastní kůži, duši, srdce, pohlaví (nehodící si škrtněte) prožít. Delší skladby, které vyznačí hlavní a do nekonečna znějící motiv, který bývá jen málokdy nabourán. Jak jednoduché, jak podmanivé, jednou, dvakrát, šlehni to tam, droga. Pojď ke mně, drahá. Ženský smích, taky ho tak milujete? Jarboe a její neomezený možnosti, zpívá, haleká, vříská, tančí zapomenuté tance, probouzí živočišné melodie. Začátek a prostředek alba mi přijde vážnější, naléhavější, sevřenější, aby se přes pátou Tribal Limo došlo až k tanečnějšímu, volnějšímu, až optimističtějšímu závěru. Když nad tím tak přemýšlím, skoro se bojím napsat, že na J2 jsou skladby (že by spíš plochy?), více méně jsou. Ale i ne, třeba taková Decay, to je halucinogenní výlet jak mescalinovej dryják, nebo Romp, smích, rozdrápaná kůže, smích bludů, ozvěny hlasů, jojo, Jarboe. O poznání víc písničkovější je posmutnělá, odevzdaná, křišťálová Let Go a následující cinkavě bouřící Magick Girl.

Možná to vyznívá, že jsem pro samou Jarboe sem, Jarboe tam, zapomenul na Justina, ale co vám mám povídat, jsem jen obyčejný kluk s odporem k domácím pracím. Jednoznačně však Justin odvedl kus parádního skladatelského umu, vše je v dokonalé symbióze, kdo jiný by měl být hostitelem duše. Krásná deska! Možná se jen stačí chvilku zastavit, zhluboka nadechnout a nechat se navždy…

6 / 41:10