Dneska se podíváme na věc, co hýbe světem – a slovo 'svět' v tomto případě neznamená pětadvacet metaláků. Kanye West má na Lástku přes dva miliony posluchačů, prodejní čísla jeho placek se taky standardně pohybují v milionech a co víc, jeho jméno se skloňuje nejen v bulváru, ale taky v rámci současné hip-hopové elity. Mr. West je totiž nejen pozér (úspěšný hip-hoper musí být pozér, hip-hop je styl, což vyžaduje stylizaci), ale také zatraceně šikovný dříč, který navíc nemaká jen na svém písečku, ale propůjčuje talent širokému spektru umělců, jmenovitě třeba Jay-Z. Zaprodanec komerce, řeknou mnozí – jejich křik slyším až sem. Jo, možná. Jenže komerčáci jsou dvojího rázu: jedni dělají pro prachy něco nudného a přiblblého, druzí prodávají sofistikovanou vizi. Kanye West jednoznačně patří do druhé kategorie – a slovo 'sofistikovaná' je pro jeho aktuální deskuMy Beautiful Dark Twisted Fantasy jedno z nejpříznačnějších.

Co je na tom všem tak moudrého? Tak předně naprostá nad- nebo snad mimo-žánrovost. Základem je hip-hop, to ano, ve většině skladbách tepe klasický beat a někdo rapuje. Jenže kolem dokola je to obaleno pozlátkem snad ze všech myslitelných světů: nejčastěji se jedná o pop (viz plejáda popových ikon, která na desce hostuje, viz dále), pseudoklasiku (All of the Lights Interlude, kde zní decentní smyčce a piáno – jaký to rozdíl oproti běžným 'skitům' hip-hipových umělců, ve kterých obvykle zní kletby, smích a tříštěné sklo), taneční hudbu (předposlední track Lost in the World) nebo dočista zparchantělý metal (skladba Hell of the Life, která je naprosto úžasnou reinterpretací Sabbaťácké Iron Man). Tohle je první bod, který činí tvorbu Kanye Westa mimořádnou: deska My Beautiful Dark Twisted Fantasy obsahuje hudbu. Prapodivný výrok, ale je třeba mu rozumět - melodie, co uslyšíte, nejsou obyčejné podklady pro rap, jakýsi lepší metronom, co odtikává rytmus. Naopak, hudba hraje ve většině případů prim, je různorodá a barevná (jako její autor, ten je taky barevný) a je zábavné rozkrývat její jednotlivé vrstvy a zkoumat, z jakých důmyslných částeček se skládá.

Vzhledem k výše uvedenému vůbec nevadí, že Kanye West není nijak mimořádně zdatný rapper a vokalista (aspoň podle mých měřítek – i když všechna čest, občas to rozbalí nevídaně, třeba hned v úvodní Dark Fantasy, která asi ze všech stop nejvíce připomíná „true“ hip-hop). Je třeba po něm nechtít, aby měl flow jako Ill Bill nebo Eminem, nebo aby zpíval jako Timberlake; Westův rap není nijak extra zapamatovatelný a jelikož by zpívané pasáže zvládl asi jen stěží, vydatně si pomáhá všelijakými efekty, především auto-tune. Uznávám, že tohle může být pro leckoho problém, jisté pasáže jsou prostě "teplé", což někteří alfa-samci ke své vlastní škodě nerozdýchají. Osvícenějším posluchačům to však určitě vadit nebude, protože jednak přistoupí na to, že poslouchají pop, kde prostě platí jiná pravidla hry, jednak i Mr. West evidentně pochopil, že je eso jako producent a beatmaker, ale že orální džob je třeba vylepšit, proto si na desku nazval ohromné množství hostů, což v důsledku znamená, že je přepestrá nejen hudba, ale i rapy a zpěvy.

Chlapy zastupuje již zmiňovaný boss Jay-Z, který čím je starší, tím je lepší. Pak Rick Ross, což je vousatý tlusťoch, ze kterého mají všichni zasvěcení hopeři z mně neznámého důvodu prdel, jeho party mi však připadají OK. Oba vystřihli dvě hostovačky; po jednom dostali borci z nedostižného klanu Wu-Tang, konkrétně kokainový kuchař Raekwon a de facto lídr klanu RZA (jemu ale připadl na tracku So Appalled hanebně krátký štěk, takže si jeho božského ráčkování užijeme jen v několika opakujících se deklamacích „fuckin' uidiculous“, ale i to stojí za to). Z hostujících samic jmenujme Rihannu, která svým nezaměnitelným projevem rozjíždí skladbu All of the Lights, nebo vycházející hvězdičku Nicki Minaj, která předvádí naprosto devastující sloku v tracku Monster (před pár dny mimochodem vyšel její debut Pink Friday, který taky není vůbec špatný, tím spíše, že dobrých female MCs je pomálu). Docela slušná sebranka.

Skladby jsou dlouhé, aby se stihli ukázat všichni hosté a též aby patřičně vynikla instrumentální stránka – v měřítku popu je tu nebývalé množství ploch bez zpěvu, příkladem budiž táhlý song Runaway. Kolekce je sestavena s takovým fištrónem, že ani na moment nenudí: pořád se něco děje, přicházejí zvraty, zajímavé kontrasty, gradace, neobvyklé postupy. Kanye West je kolotočář, co nabízí fantastický lunapark. S grácií dokáže ustát obvinění, že porušuje všechna pravidla: on totiž tvoří pravidla nová. Produkuje možná nejměkčí možný hip-hop, ale svá východiska nezrazuje; nahrává hudbu pro lid, ale nepřestává proto být aristokrat. K čertu s trávou, placatými kšilty a zlatými řetězy – dokonce ani nelze říct, že by měl Mr. West tuto etapu za sebou. On jí totiž nikdy neprošel, vždycky to byl především nerd. A nerdům se všichni smějeme, ale ve skrytu jim závidíme, protože nikdo z nás na ně nemá. Za devět. Vynikající deska.