Vždycky se mi líbily projekty okolo hudebníků z rakouské čím dál známější sešlosti Harakiri for the Sky, každý z nich má totiž svůj vlastní význam a hudební odstíny, leč společná pojítka lze najít poměrně snadno. Harakiri for the Sky chtějí vše spálit na popel vypjatou hardcorovou nasraností, zatímco projekt Seagrave byl poslepován jako fúze black metalu, úderného hardcoru a uvolňujících grunge kytarovek s nepopsatelně zvláštní atmosférou. Seagrave byl uložen k ledu, tenhle studiový projekt měl být jen jednorázovým vyjádřením. A dalším takovým projektem je Karg, osobní zpověd J.J., frontmana Harakiri for the Sky, který mi ještě nedávno v rozhovoru tvrdil, že koncerty s Karg už určitě neplánuje a půjde jen o studiovku. Pod labelem Art of Propaganda vyšlo na podzim album Dornenvögel, přičemž letos už byl oznámen koncert na festivalu Dark Easter Metal Meeting. Je otázkou, zda bude více koncertů, nebo jde o ojedinělou událost.

HftS jsou zvukově i kompozičně stále více profesionální, a to v rámci mezí platí také pro Karg. Dávno je pryč garážová a těžce amatérská produkce, z níž mi skřípaly všechny zuby. Pro Karg přelomová deska Weltenasche byla mnohem poslouchatelnější, Dornenvögel v tomto trendu pokračuje. Nutno podotknout, že Karg si drží spíše punkový přístup ke zvuku, o žádnou vypiplanost a dokonalost zde nejde a ani jít nemá. Hudba by tak ztratila v žánru požadovanou atmosféru.

Dornenvögel je albem, které prostě musí potěšit všechny vyznavače prvotních alb HftS. Emoce jsou správně vypjaté a nepříčetné vokální neštěstí se snaží prodrat skrze stěnu riffů dusivých jak tíha tohoto světa. Drobné melodické vyhrávky už jen dokreslují atmosféru a dávají pocit vnitřní koroze. Vokály jsou nahrány bez všech možných moderních efektů, vše je „hrubé“ a díky tomu opravdové. Dornenvögel je v tomto tedy takovou klasikou, která překvapí spíše svojí intenzitou než experimentováním. Nejde totiž o nic, na co by posluchač Karg či HftS nebyl zvyklý. Nezměněné zůstaly i jednotlivé hudební polohy – respektive střídání temp. Black metal bijící ve sklíčenosti na stěny jako duševně zmrzačený při úzkostném záchvatu, melodické momenty vždy postavené na silné kytarové melodii a samozřejmě až rockové zvolnění a čistý zpěv.

V písni La tristesse durera toujours se zlá mračna vnitřní temnoty na moment rozplynou. Rockové přemýšlení vám na moment vyplní rány smířením, má to tak zvláštně uvolňující atmosféru, něco mezi smutkem a sněním. Právě tato pasáž mi svou náladou připomíná Seagrave. V La tristesse durera toujours si mimochodem zahostoval Dominik Goncalves dos Reis z Downfall of Gaia. Právě on v kombinaci s J.J. dokázal pravověrně vykreslit pocit totální bezmoci, sápající se po člověku v odlehlém koutě vězení jeho schizofrenní hlavy, kde nešťastník křičí v kleci strachu a nikdo jej neslyší. Strachu, že se jej beznaděj zmocní navždy – napříč nekonečně plynoucím tokem času.

Hostů se na desce podílelo mnoho, a tímto se formátem Dornenvögel vrací k desce Aokigahara od Harakiri for the Sky. Ke slyšení je zde například Lukas Gosh z Ellende (Petrichor), Tom Schmidt z Ancst (L'Appel du vide) či Whyrhd z Nocternity (Advent). Problém Dornenvögel, i přes jeho žánrové kvality, tkví v přílišné délce. Tímto neduhem trpí také Harakiri for the Sky, v jejich případě jsem si na to však zvykl. Skladby v tomto případě až překvapivě lehce plynou a stačí se poddat, zaposlouchat a prožít je.

Dornenvögel má ale hned několik hluchých míst. Zatímco první tři písně jsou přervané dobrými nápady, které podporují intenzivní vypětí a zároveň zapamatovatelné postupy, poté už nálady z poslechu chladnou a sdělení se stává nepodstatným. Skladby L'Appel du vide a Meine Freiheit war ihr Tod ještě dokáží překvapit (druhá s čistým zpěvem) s poměrně obstojnými momenty. Předlouhá F 19.5 je už ale do počtu. Po ní se to také příliš nelepší. Únava se dostavuje při každém poslechu a já se ptám, proč tohle kapely dělají?! Dornenvögel by bylo mnohem intenzivnějším zápřahem, kdyby obsahovalo skladby jen do páté písně. Od šesté skladby již necítím, co potřebuji.

Dornenvögel by bylo mnohem působivěším dílem, kdyby bylo kratší. Osobně by mi stačilo prvních pět skladeb, nevidím smysl ve zbytečném natahování stopáže na úkor kvality prožitku. I tak je Dornenvögel vhodné pro příznivce prvních dvou desek Harakiri for the Sky, kteří si už s domovskou kapelou J.J. nerozumí. Punkový přístup ke zvuku, který je však velmi dobře poslouchatelný, naprosto oduševnělé výkřiky, převyšující běžné (často vtipné) žánrové standardy a do melancholie zasazený black metal s dynamicky se měnícími nuancemi. Popravdě, hlasové výbuchy J.J. mě na desce strhávají nejvíce. Album nepřináší žádné experimenty a novotu, ale je o materiál překvapující spíše tlakem na posluchačovu psychiku. Bavit může zastánce žánru DSBM, potenciál na získání posluchačů širokého spektra lidí album nemá a ani vlastně nechce.