Uplynulo bezmála 34 let od „Větrné hůrky“ (Wuthering Heights) a z mladé rozjuchané Kate Bush je žena zrající jak víno, což výsostně a s grácií předvádí na své poslední desce 50 Words for Snow.

Celé dílo se nese v duchu intimity, ženskosti a zvláštního nádechu tajemna, ovšem bez sebemenšího náznaku ponurosti, k čemuž přispívá i zimní námět, prostupující albem ze všech stran v různých podobách. Hlas Kate se v jednu chvíli třepotá jak padající sněhové vločky, aby vzápětí přešel do temnějších ledových poloh. To vše především za pomoci vlastnoručního klavírního doprovodu, dále vynikajícího baskytaristy Johna Giblina, občasné netypické kytary Dana McIntoshe a jemných, až chillout/jazzových bicích Steva Gadda. Kate na nahrávce po celou dobu potvrzuje, že patří mezi nejlepší současné britské zpěvačky, navíc opět prokazuje i schopnost obklopit se lidmi, kteří umí její talent vkusně a autenticky doplnit a podpořit. Příkladem je nejen zmiňovaný výběr hostujících instrumentalistů, ale i doprovodných zpěváků (Andy Fairweather Low, Elton John), kteří na hudební scéně opravdu nejsou žádnými nováčky.

Výraznou vlastností její nové desky je, že se dokáže neskutečně zarýt pod kůži, v mém případě až v nebezpečné míře – už týden ji poslouchám prakticky denně a stále obdivuji a objevuji něconového. Najednou jako by vám sníh a mrazivé počasí tolik nevadilo a nacházíte v něm i tu skrytou něhu, která na 50 Words for Snow dominuje prakticky po celou dobu. Feeling a poloha, kterou tentokrát Kate zvolila, má jisté společné rysy s tvorbou zpěvaček Tori Amos nebo PJ Harvey, zřejmě právě tou přítomností ženskosti, hloubky a emocí, ale zároveň je velice osobitá a nezaměnitelná.

Nestává se často, aby tak známé a osvědčené jméno, jakým je právě Kate Bush, dokázalo překvapit něčím novým a v takové míře. Podle mého názoru se tímto počinem posunula na hudebním poli ještě o kousek výš z už tak vysokých stupínků. Přesně takové silné desky dnešní doba postrádá, a proto je nezbytné si jich vážit…