Kayo Dot současnosti je už zase trochu někde jinde. Po masivním odchodu skupiny hráčů (ještě před skončením turné!), zůstal pilíř odpovědnosti za další

směřování na multiinstrumentalistovi Toby Driverovi a Mie Matsumiyové. Zběhnuvší hráči založili soubor Ehnahre, v němž tvoří tvorbu dost podobnou Maudlin Of The Well, často zabíhající až do vod death metalu. Zbylé duo se obklopilo muzikanty (mimojiné čím dál tím provařenější bubeník Charlie Zeleny, jenž participoval na Blotted Science nebo Behold…The Arctopus nebo další zajímavý host Randall Dunn), kteří se uvolnili naplňovat hudební vize Kayo Dot.
Blue Lambency Downward je velmi klidná deska, zhouba a zmar (doom) téměř zmizely, nahradilo je napětí jiného druhu. Tam, kde druhá deska končila – totiž klidnou temnou skladbou Amaranth the Peddler – tam nová tvorba Kayo Dot začíná. Je to výlet do staré doby, opět se staví na promyšleném crimsonovském minimalismu, k němuž se přidávájí vlivy hudebního hnutí Rock v Opozici. Styčné body nacházím v tvorbě geniálních Univers ZeroRok 2008 a Kayo Dot? Stále magická hudba. Komornější, zesilovače vypnuty, přesto i nadále jedinečný exkurs napříč žánry.(desky Heresie, The Hard Quest), ale i třeba v největší divočině The Awkward Wind Wheel zaslechnu motivy Mahavishnu Orchestra. Jak kdesi Toby Driver napsal, „nerad se opakuji“. Ano, tentokrát to chvíli trvá, než vás jeho neuchopitelný svět pohltí; skladby jsou neproniknutelné, stále temné, složité, ale přesto cítím už lehčí závan nekonvenčního písničkářství. Tento posluchačský problém však po prvních posleších mizí a přes prvotní opar neporozumění se rýsuje další cesta a hledání Kayo Dot. Tvorba se očistila od bahenních sludge nánosů, zní optimističtěji a projasněněji. Driverův vokální projev se přibližuje Thomu Yorkovi a vůbec, v pročistěnějších alternativně rockových nápadech objevuji Radiohead.
Novinka připomíná zhudebnění literárního prostoru Michala Ajvaze, v němž se centrum veškerého dění odehrává mimo hlavní tahy, křižovatky, hojně

navštěvovaná místa – místo nich se příběh Blue Lambency Downward odehrává v zapadlých uličkách, temných koutech, zkrátka tam, kde končí realita a začíná svět fantazie. Jen člověk musí odhodit všechny zažité a naučené konvence při posuzování a vnímání okolí. Důležitá je zejména emoce - ať už je negativní nebo pozitivní - a ta je hudebně rozpracována do posledního mikrodetailu. Stačí si přečíst recenze všeho druhu napsané ve všech koutech světa; každý přirovnává k jiným souborům (ano, i já se nevyvaroval této „chybě“) a přesto u všech popis jednotlivin končí u přívlastků „nepopsatelný, neklasifikovatelný, snový, abstraktní“. A jak to už u skvělých nahrávek bývá, těžké na první poslech. Tak tedy, dejte se do toho!