Porozumět desce Kayo Dot a užít si ji zpravidla znamenalo nutnost naučit se poslouchat trochu jinak. Řekněme do Stained Glass hráli Kayo čistě podle vlastních pravidel (či rozmarů), poté přišly experimenty s rozpoznatelnými žánry, které to posluchači přece jen usnadnily. Novinku ohlašoval principál Toby Driver s potutelným úsměvem jako další avantgardní gotiku, dalo se tedy v zásadě čekat, že se Kayo Dot po Coffins on Io přikloní ještě blíže ke kýčovitému osmdesátkovému popu v hyperaktivním metalovém provedení.

Jenže místo chytlavých, ultratechnických písniček vypadá Plastic House on the Base of Sky na první pohled jako sbírka synťákových suit, kterým chybí očekávaná (camp) chytlavost, kolena podlamující riffy z Hubardo/Coffins i snová nepředvídatelnost starších skladeb, a působí sice prapodivně, ale také rozvlekle a nevýrazně. Samozřejmě takové nejsou, ale tentokrát je potřeba přehodnotit předpoklady o fungování vlivů.

Vyznění se nakonec od Coffins on Io výrazněji neposunulo, rozdíly spočívají spíš v důležitých principech a trochu paradoxně nejsou až tak evidentní. Klíčové je tady zacházení s retro výrazem a temnotou, což spolu úzce souvisí. Retro je bytostně bezpečná hudba, která potvrzuje a prohlubuje zažité konvence, tedy v podstatě antiteze toho, o co se pan skladatel vždy snažil. Coffins on Io, jakkoli jedinečné, potvrzují retro odlehčení, v kontextu Kayo Dot jde o lehkou, hravou až veselou sbírku hitových písniček. Plastic House posouvá dekonstrukci téhle tendence dál. Bůhvíjak temná hudba, kterou s oblibou operuje Toby Driver, to sice není, zběsilá rytmika skrývající se pod závojem synťáků ale dělá z Plastic House dost vyhrocenou a schizoidní záležitost. Ze skladeb (čtyři plnohodnotné mezi sedmi a deseti minutami) sice leze občasný hitový nápěv a synťákové plochy jsou jaksepatří laciné, proti hymnickému vyznění však stojí excelentní Driverova basa a především bicí Keitha Abramse, které se posunuly oproti starší tvorbě ještě dál a skladby vyloženě porcují. Basové linky jsou mimořádně komplikované a melodické, ale zároveň velice dynamické a intenzitu skladby často určují právě ony. Navíc se skvěle doplňují s bicími, které nejedou do extrémních rychlostí, ale spíš vytváří rytmická zauzlení, přes která zbytek hudby škobrtá, a nabíjí konejšivé klávesové a basové party energií.

Bicí mohou dost dobře být nejdůležitějším nástrojem desky. O Coffins on Io Toby po lehkém váhání prohlásil, že jsou složené pro zpěv, u Plastic House on the Base of Sky takováhle vedoucí linka chybí. Neexistuje melodie popové písničky, kterou by bylo možné jednoduše sledovat a kterou by ostatní elementy podporovaly. Vše perfektně zapadá do sebe, jasný povrch však jaksi chybí. Do značné části za to může i zvláštní mix, v němž je snad vše zastřené. Nejvýraznější synťáky a bicí nedávají postačující melodii. Basa stojí vespodu, mlhavé vokály mohou vést, ale pak jde jen o fragmenty v moři chaosu, protože jich je pomálu. Kytara často úplně chybí (!), její hlavní funkcí je akcent vypjatějších míst mixem blackmetalových a post-punkových štěků.

Proces naposlouchávání Plastic House je poměrně podivný a výsledný dojem dvojznačný. Ospalost, melancholie a popové nápěvy tu jaksi koexistují (spíše než fúzují) s hyperaktivní paranoiou. Je to podobné jako jít po poslechu Henriksenových andělsky klidných desek na jeho koncert, kde vystoupí na povrch frenetická práce vytvářející celek. Až po pár měsících zapadá vše na své místo. Plastic House není podivné nedochůdče, ale další plnohodnotná deska Kayo Dot, která sice nepřichází s úplně novým výrazem a nepřekonává starší kompozice ani hity z Coffins, ale opět se posunuje o něco dál a originálně pracuje se starými náměty.