Uběhly již téměř klasicky dva roky a Keep Of Kalessin jsou zpět s dalším dílem, jehož náplň je z fleku jasná – draci. Album sympaticky zdobí dračí hlava, zove se Reptilian a není zde skladby, kde byste se o křídlených plazech něčeho nedoslechli. Nechtěl bych ovšem být v jejich situaci. Od Norů to chtělo pevné nervy a jistotu, že materiál je dostatečný silný, protože s předchájícím albem Kolossus nesklidili až takové ovace jako s alby předcházejícími. Pominu-li úplné počátky, Reclaim nabídl krutě agresivní black sypec, Armada směřovala více k epickému avšak údernému znění nathrashovaného black metalu a Kolossus, již také ozdoben dračím spárem, zas trošku zaexperimentoval s produkcí a trošku líbivějším zněním, nicméně využití předcházejících výraziv zůstalo zachováno; jako třeba ona gradační přemostění z Reclaim, poslechněte z něj třeba Come Damnation.

A jak si vede Reptilian? Hned po prvním slechu se dá říci, že album stojí pevně, hrdě a se vzpřímenou hlavou. Tou dračí samozřejmě. A toto říkám i přes rozporuplnost, kterou může a bude novinka vyvolávat. Keep Of Kalessin jsou ale evidentně odvážní a nebáli se ani takové výzvy (ano, výzvy) jako účasti v norské verzi soutěže Eurovision. Nepřekvapuje mě, že se začly objevovat recenze a názory, jak se Keep Of Kalessin zaprodali, nabubřeli a ženou za úspěchem. Už také vidím, jak mi, po shlédnutí hodnocení, Lunarisovi podobní půjdou proti chřtánu vidlemi, budou hrozit stetím hlavy, hnát mě na hranici, co to tu jako plácám, když KOK přišli s takovouto a makovou deskou a definitivně mi počítají poslední minuty. Ale co naplat, když Reptilian po poslechu opravdu zanechá mnoho dojmů a do hlavy se zařeže přímo jak vrut na přebalu Far Beyond Driven. Ano, Reptilian v sobě má mnoho hitového potenciálu a ještě více pompy, vše je nadýchané, pro někoho snad až načančané, ale řekněte mi upřímně: Co je na tom špatně, když to vše neuvěřitelně šlape a má koule? Tedy ještě dříve, než si názor necháte zhanit spoustou negativních u„tss”syčených recenzí označujících KOK za našminkované dolaro(euro)kopce, album si sami opravdu poslechněte a verdikt vyneste sami. Zpět k hudbě.

Keep Of Kalessin ale asi Kolossus věřili. Nenechali se odradit někdy až dost negativními ohlasy na něj a přicházejí s albem, které, obrazně řečeno, na něj navazuje. Ovšem, a to je důležité, alespoň já to shledávám za pozitivum, prohlubuje mezi všemi jejich alby ne rozdíly, ale celkově mezi nimi bariéry spíše boří a vazby mezi nimi propojuje. Nejvíce samozřejmě prohlubuje myšlenku Kolossus, ale z předchozích děl si Reptilian bere to nejlepší.

Sice ještě více využívá hymnických pasáží podpořených Thebonovými silně chytlavými nápěvy a občasnými sbory, které většině blackové obce budou k obtíži, zavrhnou je a rovnou padnou do označení komerčárna, ale album se také vrací k agresivnímu a silnému vyznění. Rychlé skladby jsou opravdu rychlé, album celkově je vlastně docela fičák, ale Keep Of Kalessin nejsou jednoznačná žánrová kapela, a tak je zde i dostatek kontrastních pasáží, potažmo skladeb, které se pro své vleklejší riffy a pomalé tempo ještě více soustředí na atmoféru, toť příklad Dark as Moonless Night, nebo s bojovým srdcem se nariffovaně probortí až do čistého thrash metalu, příkladem budiž třeba Judgement, kterou po úvodním motivu rozjede čistě thrashový riff jak z pera Exodus. Však Obsidian C. také naplno řádí v thrashových Headspin, kde zaměstnal i většinu kumpánů z KOK. Ale podmanivou atmosféru má celé album. Hřejivou, příjemnou, nijak strašící, ačkoli atonálně rozložených riffů je zde taktéž plno. A to i v momentech, kde kulometná palba bicích tvoří většinu rytmické složky skladby, viz. masakrózní The Divine Land, která je prakticky celá nasypaná a přesto snad ještě větší hitovkou než diskutovaná a do Eurovision nasazená hymna The Dragontower, s kterou by kapela klidně mohla předskakovat stadiónovým kapelám; vůbec je v tvorbě KOK cítit víc než kdy jindy klasicky metalové zabarvení. (Skoro bych pro jednoduché přirovnání sáhl po kartě se souslovím “nasypaní Bathory2010 z Norska”.) Pravdou ovšem je, že i tato skladba má přes svou hitovost (vytýkavci si zde dosaďte cokoli) vysokou úroveň a vlastně nespatřuji důvod, proč by na albu neměla být. Tuto hitovost ale mají na svědomí nejen zmíněné Thebonovy nápěvy. Mohou za ní rovněž šikovně a chytlavě strukturované skladby podpořené občasným klávesovým podkladem, které se nejednou vrací k ústředním motivům bez toho, aniž by vám po opakování začaly vadit. Tomu nahrává i fakt, že hudba Norů je na svůj žánr poměrně progresivní, propracovaná, nabízí svojský pohled a zejména po kytatové stránce místy nabízí až ekvilibristické vyhrávky (viz. úvodní Dragon Iconography). A tomu nahrává také fakt číslo dvě, zvuk. Ten po tenším a uhlazenějším Kolossus pořádně zhutněl, dostal “koule” na spodku nahrávky, kytary zmasivněly, bicí znějí úderně, aniž by jakkoli byla nabořena přehlednost.

A na závěr ještě jeden pohled. Může ve prospěch kvality nahrávky vůbec napovídat reálie, že se „blackmetalová” kapela účastnila celonárodní hudební soutěže? Pravděpodobně ne, jelikož sám bych si hned představil něco na způsob kapely typu „teplejší svrchní část oblečení zakrývající horní polovinu těla dosahující až ke kolenům”. Nic naplat, skutečnost je tu od toho, abychom se měnili a přehodnocovali, což jsem po poslechu Reptilian musel udělat. Ano, v určitém úhlu pohledu se dá s nahoře zmíněnými „odsouzeními“ souhlasit, ale nemohu hodnotit negativně a je v tomto případě třeba zvolit ústup, když Keep Of Kalessin i přes uvedené (hitovost, hymničnost, příjemnost, zpěvnost) do alba dokázali narvat nespoutanost, určitou dávku syrovosti i dostatek agrese. Zde je ovšem třeba zmínit, a již jsem to výše předznamenal, že KOK již nejsou čistou žánrovou kapelou a do black metalu by je asi řadil již jen málokdo, ačkoli k němu mají stále nejblíže.

Nemohu si pomoci, Kalessíni si po předchozím mírném úkroku berou žezlo zpět. Natočili strhující album, které asi zklame jen ty, kteří se neumí nad to své povznést a posunout dál. Berte nebo nechte být.