Neofolk (dark folk, folk noir... – dnes nebudeme slovíčkařit) je jeden z mála hudebních žánrů, co se stále drží v relativním undergroundu. Nepopularizuje se, netočí se nákladné videoklipy, ani se nedává veřejnosti skrze další promo/hype aktivity, neproměňuje se do podbízivější podoby. Od svého vzniku v 80. letech v Británii (vzpomeňme kultovní triádu C93 + DI6 + SI) jako by 'scénu' sledoval stále stejný počet posluchačů; jediný průlom vnímám tam, kde se neofolk přidružil k nějakému jinému žánru (například October Falls soustavným vykrádáním Kveldssangera, Of The Wand And The Moon personální příbuzností se Saturnus nebo Ordo Rosarius Equilibrio, kteří vydatným používáním latexu zaujali některé 'gothiky'). Je to až s podivem, protože většina neofolku je velice dobře poslouchatelná: obsahuje půvabné a dostatečně jemné melodie, zajímavé nástroje, často i vynikající zpěváky. Ale nespekulujme. Kovanější z

nás mají z 'podzemnosti' jistě radost a tetelí se pokaždé, když objevují skupinu, kterou nikdo v okolí nezná. Tato recenze jim třeba pomůže.

Kiss The Anus Of A Black Cat (mimochodem príma název, pro neanglisty: „Polib řiť černé kočce“, prý běžná praktika středověké magie) jsou kapela z vlámského Gentu, která na aktuální desce Hewers of Wood and Drawers of Water předvádí organičtější pojetí (neo) folku, čili žádné samply, žádné spříznění s (martial) industrialem a v neofolku celkem častou válečnou tematikou. Základ zde tvoří rocková sestava (akustická a občas elektrická kytara, basa, bicí), doplněná zpěvem frontmana Stefa a tu a tam dalšími nástroji, například banjem nebo piánem. S těmito prostředky si Prdelka černé kočky vystačí na pokrytí pestré palety nálad - tu připomínají klasické písničkáře (Taking the Auspices), jinde jsou šamanští a tajemní (úvodní Hewers of Wood and Drawers of Water nebo pomale rytmická Veneration, kde se zpívá o procházení uchem jehly), aby jako následující skladbu servírovali chytlavou country pecku (All the Heroes Run in Armour nebo Feathers on the Wings of the Angel Gabriel; připomínám, že 'country' není sprosté slovo, kluci a holky, nebuďte omezení). Kdybych měl vybrat nějakého podobného umělce (dnes je to hlavně o přirovnáních), zvolil bych temperamentní Italy Spiritual Front, kteří jsou taktéž poměrně těžko polapitelní a žánrová škatulka 'neofolk' je jim velice těsná. Kiss The Anus Of A Black Cat jsou ale míň sexy a víc na tu přírodu.

Kiss The Anus Of A Black Cat hrají příjemnou akustickou hudbu, která oplývá jak

drajvem, tak atmosférou (pusťte si níže přiloženou nádherně gradující Argonaut and Magneto, nalijte si grog, zapalte krb a koukejte z okna, jak sněží). Kapele to šlape, svižnější kusy mají moc rozklepat nohu do rytmu a zahřát u srdce, zpěvákův zvučný hlas si také s jiným nespletete, a juchání je s melancholií namícháno tak šikovně, že vzniká jedinečný a silný dojem. Osm.