Dva roky zpátky mě debutové Counting Heartbeats potěšilo a baví mě dodnes. Syrová hudba z rukou švédského tria neoplývá sice nějak závratnou originalitou, ozvuky Neurosis, YOB, Sleep a jiných jsou patrné na každém ozvuku, nicméně nadšení a radost ze hry toto plně vynahradila. Snaživá a poctivá dávka zakaleného bahna, sem tam nějaký ten šikovný nápad, kvalitní provedení, pohoda. Říkal jsem si, že o té bandě ze samotného konce světa ještě uslyším a bude zajímavé, jak tolik nenadálé přetížení osm Gé ustojí. Kupy koncertů, skvělých recenzí, no prostě…
Oukej, Shadows of the Shapeless. Úvodní Unholy Water mě nehorázně nudí. Flák, co si ráno zapomněl nazout bačkory, k tomu vstal levou

nohou a teď utíká na autobus. Masivní nástup a solidní palba, ovšem i při nemálo vytáhlém volume značný bezkulák. Dojem trochu jako z návštěvy u cizí babičky, neosobní a trochu strach, aby se to nerozpadlo. Kongh prostě tuhle hoblovačku nedávají, rify zní nedospěle, bicí nemají razanci a jinak solidní a přesvědčivý vokál Davida Johanssona se mění jen na frašku o boji proti větrným mlýnům. Dvojka Essence Asunder. Dobrý návrat k debutu, ovšem nevešel by se na něj skrz poslabší genetickou výbavu. Z rukou Kongh trochu vývar ze zbytků v hrnci, možná švédské národní jídlo, ale mně to nechutná. Fakticky první třetinu až polovinu alba můžete s naprostým klidem zaspat nebo nahodile přesouvat sem a tam. Tentokrát nepodařený pokus o balanci na hranici mezi svižnými a unylými tempy svrhává oba úvodní eposy do propasti bezpohlavnosti. Fotbalovou hantýrkou – nejenže to nemá tah na bránu, ale ono to sotva odkopne od vlastní brány.
Album se silně pošramocenou tváří a sebevědomím dále předkládá až téměř omluvný pomaláč Tänk på Döden a jiskrnou Voice of the Bellow, ve které snad poprvé na albu zachytávám výraznější úspěch při křížení pomalých temp a grindově vyhrocených kytar. Svěží vítr až ve dvou třetinách, byť téměř hodinové, nahrávky? Aspoň závěrečná titulní vypalovačka konečně staví Kongh do odpovídajícího světla. Životem překypující čtvrthodinová smršť prodělá směrem ke strhujícímu závěru několikanásobný přemet a z předchozích pokusů tolik nezdárná tempa konečně pracují ve prospěch všeobecného blaha. Až zde kapela odkrývá definitivně karty (hurá) – hrát nahlas, jednoduše a úderně, neřešit dojem, vyřádit se bezmyšlenkovitě na strunách a poskytnout solidní a měkký podklad pro hlasovou složku. Teprve deset minut před dohráním přijde pocit, že ‘by to nemělo ještě končit‘, nabubřelá atmosféra bohužel značí konec, nikoliv začátek. Odcházet na vrcholu je výsadou moudrých, Shadows of the Shapeless připomíná ovšem mnohem více někoho, kdo na ten vrchol zabloudil tak nějak omylem a nepotvrzuje pověst.
Pro fanoušky nenáročného, neintelektuálního doomu ve špinavých hadrech a jointem v hubě typu Bongzilla, Sleep nebo Ufomammut docela dobrá trefa. Klidně si můžete dát nohy na stůl, občas pohodit lenošivě hlavou, eventuelně i na chvíli usnout.

Po Counting Heartbeats ovšem víc než šestku ne-e. Být to debut, hodnotil bych Shadows of the Shapeless lépe, teď když ale vidím, jak povrchní a anti-rafinované album to ve srovnání se svým starším bráškou je, svědomí mi to nedovolí. O to smutnější, když závěrečná stejnojmenná čtvrthodinka představuje zřejmě to nejlepší, co jsem od Kongh zatím slyšel. Dám jim ještě šanci, v říjnu by měli zavítat do Lysé nad Labem, pojedu tam a hin sa ukáže!