Představte si modelovou situaci: Táhne vám na čtyřicet a cítíte, že potřebujete nějakou vzpruhu. Čirou náhodou potkáte kamaráda z mládí, necháte se strhnout proudem vzpomínek na „staré dobré časy“. Nedá vám to spát, zajdete na pivko, snažíte se řádit a provokovat jako za mlada. Den nato přijde kruté poznání – nejde ani tak o tu opici a že vás všechno bolí; pokud nejste totální narcis, při troše sebereflexe při ranním pohledu do zrcadla zjistíte, že s tím návratem do mládí jste už trochu trapný. Ze zrcadla na vás hledí páprda s kruhy pod očima, podsaditým bříškem a povážlivou pleškou. „Sakra, co blbnu? Kam se poděly moje zkušenosti?“

Takový dojem vylézá na povrch z letošní, v pořadí deváté desky Korn. Dnes v podstatě již klasikové moderního rock/metalu ohlásili návrat k tomu, s čím v první polovině devadesátých let začínali. Surové, na kost ohlodané, houpavé HC s hiphopovými vlivy, zvonivou slapující basou a excentrickým hlasovým projevem. Svůj styl pilovali až do Untouchables, po němž lehce odbočili do poetičtějšího a formálně pestřejšího projevu. Deska Untitled z léta páně 2007 je důkazem, do jakého tvaru se kapela (i díky nemalému přispění Terry Bozzia) dokázala vyvinout.
Návrat o patnáct let nazpět by nebyl takovým pádem „na držku“, kdyby z prvního kvinteta nezbylo trio (David Silveria to oficiálně zabalil a jeho přestávka a odpočinek od Korn je už definitivní) a marně pátralo kudy kam. Dali si desítiměsíční pauzu, v níž se věnovali sólovým aktivitám, ale po návratu do svého „domova“ jakoby marně hledali svou bývalou hudební alchymii, a proto se uchýlili k jistotě – tolik oblíbenému „návratu ke kořenům“.

I když si skupina najala Rosse Robinsona, který se na jejich prvních dvou deskách producentsky „udělal“, nedá se říct, že by to finálnímu výsledku nějak pomohlo. Právě naopak. Korn III: Remember Who You Are zní po předchozím vícevrstvém nepojmenovaném albu velmi suše, bez šťávy a zvukově se může směle zařadit vedle World Painted Blood nebo Death Magnetic.

Překvapivě hodně paralel nabízí novinka s Take a Look in the Mirror. Na něm skupina předvedla písně udělané „na jistotu“ - na Korn slušnéskladby decentně pohřbené sterilním zvukem. Novinka však nenabízí ani to. Nechme stranou řeči o nostalgii a starých časech, Remember Who You Are překvapivě ztrácí tam, kde bychom to čekali nejméně: málo hitů, ještě méně chytlavých melodií, momenty překvapení naprosto absentují. Skupina to v drtivě většině písní koulí v jednom a tom samém tempu, které bicmen Ray Luzier nedokáže nijak rytmicky opentlit (po instrumentální stránce asi největší propadák, bicí navíc mají suchý „zkušebnový“ sound). Deska nemá pražádnou atmosféru, kytarové linky jsou po celý hrací čas upozaděné; na nějaké psychedelické výlety jako na Life is Peachy zapomeňte. Jonathan Davis sice může tvrdit, že deska má být jednoduchá, účelná a primárně mířící na solar. K tomu jí ale chybí to zásadní – na prdel usazující nosný riff.

Album je silné především v samém začátku. Oildale (Leave Me Alone) je zvučný otvírák, následující Pop a Pill má i přes nevýraznou sloku skočně vystavený a silný refrén. Tohle Korn vždy šlo – několik jednoduchých podladěných kil a nad nimi propracovaná klenutá vokální Davisova melodie, na němž harmonie zarytě stojí. Podobně povedený je i v další Fear is a Place to Live, zase silná zasněná linka, jíž bohužel shazuje následný slokový nenáročný numetalový groove, který jsme od epigonů Korn (a jich samotných) slyšeli snad milionkrát. Podobně silný moment nabízí sedmá Let the Guilt Go, ale s posledními čtyřmi skladbami to jde kvalitativně bohužel dolů.

Pevně věřím, že deska si své příznivce najde. Čemu však už věřím méně, je to, že to budou posluchači náročnější. Ti totiž desku prokouknou po pár pokusech o sblížení a zjistí, že nenabízí žádnou přidanou hodnotu, která by je přinutila k dalším poslechům. Nové album (zopakujme, že klasiků) Korn je patrně to nejhorší, co kalifornská parta kdy stvořila. Sice zručná, ale přesto rutina.