V pátém roce fungování vydává Krallice už třetí album. Na předchozích dílech si čtveřice vybudovala (zvlášť mezi indíky) pověst naprosto originální blackmetalové kapely, sklidila tuny nadšených reakcí a už má i vlastní kopírku (Liturgy). Já, jakkoli mám Krallici rád, musím tento nekritický model poněkud poopravit. Už někdy na začátku milénia tvořil pan Mick Barr ve svém sólovém projektu Octis šílené kytarové vlny beztvarých „skororiffů“ (dotaženo k dokonalosti na Annwn už pod hlavičkou Ocrilim – skladby mají přes deset minut a je to nehorázná hypnóza), které teď, byť v příčetnější podobě, tvoří polovinu obdivované originality Krallice. Druhou půlku dodal Colin Marston z riffů Dysrhythmie a Byly. Tyto dva elementy byly zřejmě ještě smíšeny s myšlenkou hrát black metal jako Weakling, obohaceny („“) dvěma deathmetalisty z Astomatous, a, ejhle, vzniká Krallice.

Nová deska Krallici nijak výrazně neposunuje. Základem jsou stále svérázné riffy (hraje se hlavně ve výškách) poskládané do dlouhých epických skladeb, basák/zpěvák Nick McMaster má opět o něco více prostoru. Celek je přístupnější, zábavnější, jen občas budí dojem určité povrchnosti.

Jak je to s tím black metalem? Moc se mi nechce Krallici takhle označovat jen kvůli tomu, že řvou a sypou, nabízí se spíš nálepka typu „extrémní prog metal“. Dlouhé, technicky náročné, propracované, různě gradující skladby s náladou nějaké fantastické nelidské krajiny, rychlost, let podivného tvora nad nimi… Nicméně se zdá, že se Krallice postupně black metal hrát učí a podle několika nádherných zvrácených motivů ve skvělé závěrečné Dust and Light by mohlo být na co se těšit.

Krallice je poměrně náročná na poslech a účinky se liší podle nálady. Takže za 7.5 s výkyvy o +- 1.5 bodu :).