Kvelertak hrají rock'n'roll. Touto větou se chci vypořádat se všemi spekulacemi ohledně žánrového zařazení norského sextetu: lidé jsou zřejmě poněkud zmateni čím dál častějším mixováním žánrů, což je vede ke vskutku bizarním omylům – příkladem budiž Last.fm, kde je Kvelertak běžně označen jako black metal. Vedle jak ta jedle! Jenže není divu, že posluchači tápou; máme tu kapelu úplně novou a velmi originální. Hašišáci pocházejí z Norska a údajně opěvují severskou mytologii (jenže v norštině, takže našinec se toho moc nedozví) – zde indicie vedoucí k black metalu končí, ledaže byste k nim chtěli připočítat krátký blastbeat ve třech skladbách nebo zpěvákův projev, který mi ale připadá jako univerzální štěkání aplikovatelné skoro do každého extrémního žánru. Zavětřeme raději jiné stopy: zdařilý obal namaloval mistr Baizley (Baroness), album produkoval Kurt Ballou (Converge), sami Kvelertaci pak na fotkách působí jako ryzí hárdkoráci s potetovanými pažemi a tričky Kylesa či Venom (a kostkovanými košilemi, aby ukázali, že nejsou moc zlo a nóbl).

Všechny výše zmíněné vlivy přispěly ke vzniku eponymní debutové desky, ze které se ve svižném tempu valí punkové melodie, hopsavé rytmy, dřevorubecké hluboké riffy a celému cirkusu dominuje nasraný ratlík Erlend, tu a tam doplněný hulákajícím sborem. Je v tom punk, je tam HC, je tam i metal (ne však černý) a je to především rock'n'roll. Zpočátku se nezdá, že by kapela měla jinou ambici, než nabít posluchače pozitivní energií, rozhýbat ho a nechat jej pořádně se zpotit v kotli, ovšem s uplývající stopáží album ubírá plyn, zpomaluje a snaží se ukázat, že chlapi na své nástroje umějí hrát a mají pod čepicí.

Teď budeme chvíli kritizovat a špekulovat: zaslechl jsem nemálo hlasů, že Kvelertak vydali album roku, případně jedno z alb roku. Tento názor nesdílím a považuji jej za hysterii z něčeho neslýchaného, co se dostalo ke sluchu mas – prohrábl jsem stařecký vous a zavzpomínal na léta páně 2006, kdy se odnikud vynořil debut Pulver od švédských Lifelover, to byl, myslím, podobný případ. Nová kapela hrající neotřelou splácaninu různých tvrdých stylů, která se prakticky přes noc stala nesmírně populární. V případě Kvelertak to ale ještě není úplně ono a debut mi připadá poněkud přeceněný. Vadí mi zvuk - je extrémně čistý, tak čistý, že se z něj vytratilo všechno bahno a kolomaz, které k punku/HC/metalu tak nějak patří; desku činí zbytečně hodnou. Kvelertaky bych dále vytahal za uši za songwriting - skladby jsou si moc podobné, je těžké udržet u desky pozornost. Na koncertě to asi bude jedno, hlavně ať se hobluje a tančí, jenže doma v pokoji je to trochu jednotvárné a nudné, chtělo by to méně střednětempých válů a více sypaček na způsob úvodní Ulvetid. Tu a tam zazní piáno nebo akustická kytara, některé pasáže se zase snaží hrát na atmosférickou strunu (Liktorn) – budiž, ale trochu to tříští nadějný koncept splašené bestie.

Hodnotím za sedm. Kvelertak je rozhodně dobrá deska, kapela má slušné nápady a potenciál, není si ale jistá tím, čeho vlastně chce dosáhnout. Na nepřetržitou pařbu je to moc pomalé a rozvláčné, na vážný poslech moc srandovní, na akademický zážitek zase moc punk – a jako sjednocení protikladů to funguje jen na sedmdesát procent. Přesto soudím, že o téhle kapele ještě uslyšíme.