Jak asi víte, Kylesa na minulém Spiral Shadow (2010) zčásti opustila přímočaré sludge metal punkové hoblování a nabrala více vláčný, psychedelický směr. Nebudu zastírat, že jsem tehdy před těmi třemi lety líné tempo a příklon k alternativnímu rocku moc nepobíral a lkal nad tím, že kapela nepokračuje v úderném projevu reprezentovaném alby Static Tension (2009) a Time Will Fuse Its Worth (2006). S novinkou Ultraviolet, přestože více méně pokračuje v oné „nové“ cestě, jsem však spokojen. Album je sice také klidné a pomalé, je ovšem zvukově hutnější, obsahuje silné nápady a celkově je z něho více jasné, kam kapela vlastně míří.

Kylesa moc neřeší pravidla, scénu, budoucnost, trendy a jde svoji cestou. Aktuálně tvoří hudbu, která je spíše o pocitech, náladách a je cítit, že i skladatelský proces je hodně volný, intuitivní. Ultraviolet má (jak tomu bylo u této party odjakživa) zastřený, garážový zvuk a dřevní lo-fi produkci s ne příliš čitelným zpěvem, rozostřenými kytarami a vůbec disponuje poctivě undergroundovými parametry. Album opět není tolik naštvané a tvrdé jako starší záseky a stejně jako na Spiral Shadow na něm převládá spíše volnější tempo a zvláštní „rezignovaná“ atmosféra. Pokud se ovšem naladíte na stejnou vlnu, zjistíte, že tentokrát za ospalým psychedelickým oparem pulsuje veliká síla.

Není jednoduché být z alba hned zkraje nadšený. Je až příliš nasáklé kanálním undergroundem a krom povedených momentů je zde i několik průměrných. Album se zdá krátké, tempo je vlažné a kapela se převaluje v bahnité neuchopitelnosti. Jenže to se paradoxně ukáže jako zajímavé, a ten „zhulený flow“ je vlastně hlavní devíza. Opakovaným poslechem se navíc objeví i různé fígle, efekty či netypické nástroje a zvuky, které kapela ve studiu použila, a jež nejsou na první poslech vůbec patrné. Též potěší, že Laura vylepšila zpěv (dá se už říct, že na rozdíl od Philipa konečně zpívá) a album zvolna zalézá pod kůži.Je tu pár tvrdších kousků, zejména úvodní Exhale je docela hlasitá a taktéž dunící beaty v Long Gone nebo Unspoken mají vcelku grády, ale většina jsou spíše vyklidněné věci. Takové Steady Breakdown anebo Low Tide jsou pohodové, až se skoro dá říct jednoduché písničky, avšak výsledný dojem vyloženě pozitivní či optimistický zrovna není. Skladby sice evokují slunné nedělní odpoledne, ovšem provázené řádnou kocovinou. Zvuk mají jak struhadlo a jejich smutná, až melancholická atmosféra z nich ve výsledku dělá spíše temnou záležitost.

Tvrzení, že Ultraviolet je nejlepší Kylesa vůbec, je možná přehnané, ale jedna z těch lepších a hlavně podstatu kapely vystihujících nahrávek je to určitě. Na albu je navíc většina válů dobrých, což nebývalo v minulosti pravidlem (jistá nevyrovnanost skladeb byla dle mého vždy Achilova pata této party), a skvěle funguje i jako celek.

Závěrem tedy férově uznávám, že takto s odstupem se ta zmiňovaná korekce stylu nejeví zas tak špatně. Kapela má dle mého jasnou vizi, je originální a dnes si ji prostě už s žádnou jinou partou nespletete. Kylesa zkrátka nejen že zraje jak víno, ale je i o krok napřed.