V dnešní době není v metalu mnoho kapel s tak svébytnou myšlenkovou koncepcí, která by tvorbu dokázala pevně vizuálně svázat s jejím obsahem, tak jak to dělají finští Kypck. Ideová plytkost většiny jejich metalových soukmenovců je jim cizí. V několika rovinách se jim podařilo nevšedně spojit doometalové atributy s tématy druhé světové války či sovětské diktatury. Není to ovšem klasické metalové klišé a pozlátko - jejich do puntíku propracovaná image trestanců z gulagu, přemíra zbrojního arzenálu, autentické vzpomínky na válku, převyprávění sovětské historie a konečně videoklipy s pointou dávají tušit, že souboru jde o něco více, než jen o hraní si na vojáky.

Už je tomu šest let, co světlo světa spatřil debut Cherno. Tehdy Finové působili jako zjevení, jako představení dosud nepoznaného, totiž že i tak vyhraněný doomový subžánr lze uchopit originálním způsobem. Kombinace valivého tempa tankové brigády, neúprosně monotónního tempa a zvukomalebné ruštiny v podmanivém přednesu Erkkiho Seppänena přinesla čerstvý pohled na jinak dost zakonzervovaný žánr. Po debutu přišel těžko přístupný následovník Nizhe. Na něm světla zhasla docela, pohřební tempo ne a ne zrychlit, jinými slovy zmar a beznaděj dosáhly vrcholu.

Jako by si v případě letošního titulu Imena Na Stene nastolenou cestu vedoucí do slepé uličky Finové uvědomovali. Poslední deska vydaná opět tři roky po svém předchůdci totiž zní jako krok k větší přístupnosti. Ve srovnání se zmiňovaným Nizhe je třetí deska v mnoha faktorech jeho protipólem. „Dvojka“ možná sice nezněla napoprvé tak nepropustně tvrdě jako debut (kytary zůstaly vlivem mixu trochu více v pozadí), avšak rezignovala na jakékoli zrychlení. Skladby se jedna jako druhá vedle sebe vlečou jako had a první změna v tempu nastává až v osmé (!) Bardak. Nizhe tak svým ubíjejícím dojmem zfuneralizované staré Katatonie tlačí posluchače do černého kouta paradoxně více než Cherno.

Ale vraťme se k Imena Na Stene. Ta na poměry Kypck naopak kvapí ve vysoké (tj. střední) rychlosti. Podladěných crowbarovských riffů těžkých jako ruce vězňů gulagu po celodenní šichtě ubylo a místo nich se na albu objevuje cosi jako naděje. Na deskách Finů ovšem slunce naplno nikdy nesvítí, všudypřítomnou melancholii tak na té letošní jen tu a tam prohřívají paprsky vykukující zpoza mraky. Výsledkem toho budiž například druhá v pořadí Imya Na Stene, skladba s jasným hitovým potenciálem. Jakoby se v ní ansámbl harmonicky vracel až někam k Sentenced, nikoliv však do podoby gotického mainstreamu, který okupují HIM a jim podobní. Kypck i nadále zůstávají syroví jak pštrosí vejce a ve finále znějí, jako kdyby Renkse a spol. začali hrát hudbu Meshuggah. Proč právě oni? Je to zřejmě největší překvapení nového alba, Kypck se totiž u Švédů inspirovali u jejich zamotaných patternů, na který mají zasloužený patent. Vliv je zřetelně slyšet hned v úvodní Prorok, nebo kusu As Philosophy Ruins Unprejudiced, Selfless Bureaucrats. Výsledek ovšem nezní jak z produkce djentové mládeže, ale temně, zlověstně a nasraně. Desetipoložkovou kolekci doplňují dojemné majstrštyky The Children of Birkenau a A Rope, a Truck and a Dark Balcony, u kterých se hravě rozpláčou i Petrovy kameny…

Finové jsou především mistry v nalezení rovnováhy mezi uměním vykřesat maximálního účinku za použití minima prostředků (říkejme tomu minimalismus) a emocionální hloubky. Jejich písně nikdy nespadnou ani do desetiminutového opakování jednoho riffu, ani do přeslazeného kýče. A to i přesto, že mají brutálních, ale zároveň i ultramelodických nápadů na rozdávání. Oba atributy chirurgicky dávkují na misky vah tak, že se ani jeden z nich k zemi nepoloží. A naopak, konstantou jejich produkce zůstává syrová bezútěšnost, jejíž hypnotizující účinek se s každým přehráním zvyšuje. Polovinu náboje skupiny přitom vytváří jediný muž - zpěvák Erkki Seppänen s uhrančivým přednesem ruského barda. Když k tomu všemu připočteme skutečnost, že jeho texty komentují ruské dějiny 20. století bez patosu, bolestínství, ale s mrazivou lakoničností a přesnou trefou na emoční solar, výsledkem je opět deska překračující intelektuální i hudební hranice doom metalu.
 
PS: Jediný neduh Imena Na Stene přece jen má. Zvuk. Kvintet doplatil na všudypřítomný neduh současného metalu, a to smrtonosnou kompresi, kvůli níž se kytary ve výsledném soundu ztrácí jako „gorily v mlze“.