Přiznám se, že k La Dispute chovám zvláštní vztah. Vždycky jsem obdivoval jim vlastní smysl pro melodii a přirozenou schopnost s grácií tvořit koncepčně i technicky zajímavé celky a nikdy jsem nepochyboval o kvalitě instrumentální stránky jejich tvorby, ani o obrovském prostoru pro progres v tomto ohledu. Jednu věc jsem si ale v hlavě srovnat nemohl. Texty a jejich přednes v mých očích tvořily jakousi dvousečnou zbraň – na jednu stranu nepostrádaly hloubku a pod náloží tíživých osobních vyznání, které snad původně měly zůstat v tom nejodlehlejším koutku autorovy duše, byla více než patrná upřímná snaha o palčivé sebevyjádření, na stranu druhou se právě toto téma poměrně brzy vyčerpalo a z původně emočně nabitých statí se pomalu začalo stávat jen unavující fňukání jedné zhrzené duše. Konkrétně teď hovořím o albu Somewhere at the Bottom of the River Between Vega and Altair, u něhož se, jakožto u vůbec prvního dlouhohrajícího alba, poprvé objevily opravdové slabiny tvorby v podobě výše zmíněného neduhu. Právě z tohoto důvodu jsem na La Dispute nahlížel s jistým despektem a v duchu je vždy bral tak trochu jako teen kapelu. Ale píše se rok 2011 a pětice z Michiganu vydává nové album. Nelze jinak, než přijmout výzvu a ve svém zaujatém postoji se s konečnou platností utvrdit. Nebo že by to bylo jinak?

Skutečnost je taková, že prvních pár poslechů značilo spíše zklamání – dravost a výbušnost se oproti předešlým počinům kamsi vytratila jak z Jordanova vokálu, tak i z hudebních partů a posluchači navyklému soudit hudbu povrchnějším způsobem, bez důkladnějšího zkoumaní jejích jednotlivých složek, tak zbyla jen jakási řídká kaše, plná (překvapivě, že) rozsáhlých, ukecaných monologů. Jistě nejsem daleko od pravdy, když budu tvrdit, že spousta lidí dala po této zkušenosti ruce od nahrávky pryč. Jeden poslech zde však nic neznamená, a tak se klíčem k pochopení celého konceptu stává trpělivé skládání dílků skládačky do sebe a to až do chvíle, dokud nespatříte kompletní obraz: Wildlife představuje to nejlepší v dosavadní kariéře La Dispute a zachycuje kapelu na samotném vrcholu svého tvůrčího umu.

Od minulého alba se zvětšil okruh témat, kterých se jednotlivé songy dotýkají. Obligátní motiv zlomeného srdce byl tentokrát odsunut na vedlejší kolej a místo něj se Jordan osobně vypovídá ze svých vlastních vnitřních bojů nebo expresivně zprostředkovává neradostné příběhy ostatních. Texty svým pojetím připomínají lyricko-epické dílo, knihu, kterou je třeba číst stránku za stránkou a právě v tomto směru se jedná o výtvor, který díky své osobitosti a netuctovosti vždy bude o hlavu přesahovat počiny žánrově podobných kapel. Fascinuje mě zejména styl, jakým je literární část nahrávky podána – naprosté minimum rýmů dává prostor pro souvislé vyprávění, jehož atmosféru dopomáhá dotvářet takřka dokonalá instrumentální stránka alba.

Ta je kapitolou samou pro sebe a stává se tak dalším důkazem tvůrčího růstu této pětice. Jestliže u starších nahrávek stačil jeden, dva poslechy a měli jste jasno, pak se novinku vyplatí nechat řádně vyzrát – to, co se zpočátku tváří jako nevýrazné hrábnutí do strun, nabírá s každým dalším a dalším poslechem na intenzitě a v kontextu s ostatními aspekty nahrávky vyplývá na povrch hlavní devíza tohoto alba: naprosto každý tón zde má své opodstatnitelné místo, naprosto každý tón koresponduje s Jordanovým textem a jejich přechody si plynule si pohrávají s atmosférou jednotlivých songů, a tím i celkovou náladou posluchače. V rámci tradice kapely se nekonají žádné onanistické kytarové seance, přesto se však jedná o technicky vytříbenou a nesmírně chytře promyšlenou nahrávku.

Zásadní slabinou novinky budiž její délka. Jak již bylo řečeno, Wildlife není vůbec jednoduché album a udržet zájem posluchače na téměř hodinové ploše je v případě takového materiálu úkol velice nesnadný. Tento menší problém však nepředstavuje nic, co by výrazněji narušovalo kvalitativní úroveň alba. Stále platí, že pozornost, jakou La Dispute věnovali tvorbě celého konceptu, si nezaslouží nic míň, než hlasitý potlesk. Vestoje. Skupina bezpochyby vydala své vrcholné dílo a úvodní řeči o teen kapele jsou tak nadobro zažehnány. La Dispute šli totiž ještě o dost dál, než kdokoliv mohl předpokládat – v daném žánru toho v současnosti moc dospělejšího nenajdete, a tím spíše je podobná deska ceněna zlatem. Jen více podobných nahrávek!