Pluralita má mnoho podob. Po Benea Reach a jejich novince se dostávám k personálně spřízněným Lengsel, kteří s tímto pojmem ovšem operují úplně na jiné bázi. Skupina vzniknuvší v roce 1994 a o pět let později vydávající pozoruhodný debut Solace se na tomto albu profilovala jako dospělá jednotka s netradičním přístupem k black metalu. Na jedné straně syrová garáž, jejím protipólem symfonická zasněnost a pompa. Nevšední záležitost, kterou bych originalitou přirovnal k legendárnímu Linear Scaffold. Ovšem Lengsel mění jméno na Ganglion, otáčejí kormidlo žánru o 180 stupňů a posléze se hráči věnují Extol (personální rošády tady mají charakter nerozmotatelného uzlu). Po šesti letech a mikrospánku Extol však vzniká enigmatický opus The Kiss, The Hope, jenž spatřil světlo světa v prosinci 2006.
Lengsel nechávají za sebe hovořit jen hudbu a nic než hudbu. Jsou skoupí na informace ohledně svého momentálního počínání, fotky nedostupné, v bookletu desky nejsou k nalezení texty. The Kiss, The Hope nemá s debutem takřka nic společného, je to jakoby tyto alba nahrávali jiní lidé a jednalo se o jinou kapelu. Je to neprostupná deska, jejíž jednotlivé vrstvy dokáží odloupnout až další a další poslechy.
Průběh The Kiss, The Hope lze přirovnat k pomyslné sinusoidě, přičemž ypsilonová osa neznačí pouze míru agresivity a tlaku, ale také změnu žánrů, s ní spojené interkulturní prolínání a proměny v hudebních formách. Je to obdivuhodně konzistentní mix tak nesouvisejících odvětví; tu zaslechneme najazzlou barovku, jindy zas odér dekadentních gotiků z osmdesátých let, na desce se mluví rusky, anglicky, italsky, v závěrečné Avec Toi slyšíme akordeon. Invence Lengsel tkví v prolnutí doposud vzdálených žánrů jako posthardcore a black metal. Když se úvodní osmiminutová zasněná An Anonymous Phone-Call and a Dead Line náhle přemění v garáží načichlé blackové screamo v následující Hell Calls Hell (ten telefon na konci!) nejde jen o samoúčelnou koláž. Celým The Kiss, The Hope totiž prostupuje stísňující atmosféra, jejíž společný jmenovatel nacházím v nejprostějším slovu slov – touze.
Norové přechází z tvořivého experimentu (čtvrtá Easy Kill, v níž kloubí ambient s noisem) do elektrizujícího jazzu v Tales of Lost Love, který jakoby vypadl z Lynchova Twin Peaks. Zdánlivě lenošící pohoda, za níž tušíme skryté běsy. A Little Less to Heal, v

níž opět dominuje sugestivní utrápený křik, který budiž sugestivní metamorfózou tehdejšího blackového skřeku. Uprostřed rezonuje napětí á la Neurosis, nad jehož vlnami se vznáší ruština. Eternal Seven – možná nejkakofonější kus - psychedelické utrpení, jež hledalo svůj výraz až v post rocku, začíná nepřípadně v surovém blacku, aby vše spláchla tsunami iracionální atonality. Klipová The Pale People je nutným odpočinkem po dvou písních schizoidního šílenství. Přesouváme se do světa The Cure, skrz melodie přesto protéká tíseň, strach, osamění. Závěrečná Avec Toi je symbiózou nálady francouzských přístavů a rozladěného sludge, jenž bere poslední zbytky sil, které po poslechu alba ještě zbyly.
Album nese nevšední zvukový kabátec, ve kterém úžasně vyplývají na povrch jednotlivé vrstvy zvuků, ať již vytvořených kytarovými efekty nebo laptopem. Troufám si tvrdit, že norské trio vytvořilo v ústranní všechny tabu bourající klenot, který se za nějakou dobu stane uznávaným dílem po boku takového 666 International nebo La Masquerade Infernale. The Kiss, The Hope je intimní sondou do vlastní duše; je nepříjemnou duševní introspekcí, která rozhodně není pro každého. Slovy Hermanna Hesse a jeho Stepního Vlka: VSTUP JEN PRO POMATENÉ!!!