Pulver byl nečekaný debut, možná trochu přeceněný, ale přesto skvělý; Erotik bylo precizně zopakované totéž; Konkurs ukázal, že chlapci hýří nejen černým humorem, ale i černou melancholií; zatím poslední kousek, EP Dekadens, pak naznačil progresi, dravost a destruktivní energii výjimečně zaměřenou nikoli dovnitř, nýbrž ven. Toť ve stručnosti můj vztah k módnímu tělesu Lifelover, které je jedním z iniciátorů populární vlny kombinace black metalu s „měkčími“ žánry: (post-)rockem a zde také punkem. Do hlubších rozborů netřeba se pouštět, málokterá DSBM kapela je natolik oblíbená napříč různými skupinami posluchačů, takže asi každý ví, oč jde – kdo neví, představí si stupidní, avšak chytlavé melodie, hnusný zvuk a variabilní skřekot.

Podstatné je, co nového kapela přinesla svojí čtvrtou řadovou deskou – na „Nemoc“ (Sjukdom) se čekalo dva roky, takže nejedna optimistická duše jistě doufala v nějaký přelom či přerod. Řečeno na rovinu: ke změnám došlo, ale jedná se ve všech ohledech o regres. Předně: živé bicí jsou fuč, pan Non z Hypothermie se asi řezal málo hluboko, tak ho Carlsson a Nattdal (ústřední dvojice kapely – zbytek funguje zřejmě na způsob „napíšu na album jeden text a v jedné skladbě si krknu“) vyhodili a na Sjukdom nechali tlouci automat tak ubohý, že to nemůže být než záměrná oslava primitivismu a vztyčený prostředníček všem milovníkům dobrého zvuku.

Z toho ovšem plyne jistý úbytek energie a návrat do doby před Dekadens – až příliš. Není od věci, když má kapela jakýsi „rukopis“, podle kterého ji odlišíte od ostatních – to pro Lifelover platí absolutně; problém však nastává, když máte při poslechu nové desky pocit, že posloucháte staré písničky. Lifelover provozují kombinatoriku s příliš málo prvky, z těch pár tónů na piáno a několika riffů, které ze svých nástrojů dovedou vyloudit, se zřejmě už víc vymáčknout nedá, aniž by to neznělo zoufale stejně. Možná je to schválně – možná jsou Švédi už natolik „trendy“, že nemají potřebu riskovat pozici na scéně a důvodem pro nahrání nové desky byla prostě nová deska: jistě se najdou kvanta „followers“, kteří jim to sežerou i s navijákem a Sjukdom pro ně bude album roku, ostatně už nyní se na Last.fm dost Milovníků života nechalo slyšet, jak „fantastic“ a „awesome“ nová placka je. Metaláka snadno uspokojit.

Jenže co my ostatní? Převařené ponožky se maminčině kuchyni nevyrovnají. Chtěl bych vidět maniaka, kterému by někdo pustil nashufflovaných všech pět alb Lifelover a on by u každé skladby poznal, z kterého se hraje – to by snad bylo možné jen podle zvuku, případně podle „pičovinek“ (infantilní popěvky a různé úryvky [z filmů?]), kterými kapela svou tvorbu zdobí – žel na Sjukdom i těch pičovinek ubylo. Nejlepší song na albu paradoxně nesložili Lifelover, ale jakýsi host Gok; jedná se o polo-ambientní skladbu Bitterljuv Kakofoni, která mi kdovíproč připomíná dramatické opusy z pera Hanse Zimmera. Fajn je taky příhodně pojmenovaná instrumentálka Instrumental Asylum, kde sólující kytara smrdí Blakkheimem z Katatonie. Zbytek je prostě obyčejný, je až s podivem, že lidé, co se nebojí krájet si kůži kudlou, mají strach z hudebního experimentu: nemůžu tak opět nevzpomenout své konspirace o trendovosti a póze.

Dávám sedm – a sám sobě se divím, že jsem tak milosrdný. BermeSjukdom jako poslední vzdech dekadentní magie klasických Lifelover, po kterém musí přijít něco nového. Ne-li, čeká nás DS/punkový propadák.