Od vydání naprosto famózního Deep Politics (2011) stihli Grails dvě EPka a jeden vedlejší projekt. Black Tar Prophecies 5 a 6 jsou fajn, loni vyšla se starší 4 jako svého druhu full-length, ale jakoby si tam Grails jen hráli s již slyšeným: dobré songy, jen ničím nepřekvapují, nestrhnou tak jako řekněme Future Primitive. První desku vedlejšího projektu jsem tu před víceméně přesně dvěma roky recenzoval a pořád jsem s ní spokojen. K ní přidali pánové Amos a Hall dvojku, která je rozhodně posouvá víc než nová Prophecies jejich domovskou kapelu.

Představa zákoutí s lilky a šampaňským je právě tak požitkářská jako divná a nereálná. V tomhle směru Grails pokračují, ale jejich prostředky se mění. Debut je polámaný, posetý samply, za což mu někdo vyčítal roztříštěnost, která je však záměrná a funkční, pracuje se tu s náladami nostalgie, nevyhnutelné ztráty, nemožnosti návratu. Hudba se o něj neustále pokouší, ale rozbíjí se, na což opět reaguje jistým odstupem a humornými náznaky. První regulérní písnička na Danish & Blue na tohle navazuje. Sweet/Sour: Nádherný nostalgický, sentimentální motiv se několikrát zasekne, než konečně zazní melodie vcelku, a i potom to je jen znělka, fragment (v úplně jiném žánru dělá právě takové, s nikoli nepodobnou náladou, Zomby). Ale je evidentní, že L  + C jsou méně rozbití, že se tentokrát víc soustředí na vývoj jedné melodie namísto míchání různých nesourodostí.

Na dalších částech desky to je ještě zřetelnější. Amos a Hall se blíží své práci v Grails, víc používají kytaru, jsou melodičtější, koncentrovanější, více se soustředí na melancholické, sentimentální, nostalgické melodie oproti fragmentaci debutu i jeho přece jen veselejšímu, víc retro vyznění. Oproti Grails jsou skladby na jednu stranu méně písničkové, na druhou více soustředěné na jeden motiv, v rámci skladeb probíhá méně progrese, rozhodně plynulé. Desce opět nevládne kytara, hlavní místo tentokrát připadá skvěle houpající base (viz. Police Story), která vypráví, hladí, dráždí i lichotí, a s ní ji nesou klávesy či plejáda samplů. Danish and Blue si přivlastňuje jak divné, tak naprosto tuctové zvuky od televizních soundtracků po sedmdesátkový prog rock a skládá se do vlastní šablony, která takřka bez výjimek funguje výborně. Mimochodem, samotný název desky může být odkaz na tento film, ale také na smutného Dána, modrého Dána nebo dokonce na jakýsi druh pečiva. Poslední možnost naznačuje pokračování bizarních zátiší.

Nejlepší songy jsou právě takové. Kromě již zmíněných, Honest Man, Refractory, Hamburgers and Tangerines (s proslovem, který svou zvláštností a tajemností připomíná až Balancovu deklamaci v The Sea Priestess či Ka-Spelovu pro Asvu s Petitem) fascinují, dávají vzpomenout na divné noční procházky, divné noční nálady, divné noční nápady. Lilacs and Champagne jsou v zásadě jak nostalgici, tak retro, jen narozdíl od většiny ostatních podobných hudebníků nemají touhu něco zopakovat; přes své staré idoly se totiž dostávají k obecné poctě podivnosti, kvůli které musí zůstat podivní, i kdyby to mělo znamenat jen svačení mandarinek s hamburgry a poťouchlý úsměv.