Už od začátku první skladby je jasný, o čemže si budete tentokrát u čaje povídat. Nebude toho moc, ale zato půjde o rýpání do detailů, slovíčkaření,Neveselej d'n'b s v post-drogovým rauši ztuhlým úsměvem na rtech, starej skřípající Zetor, kterej motivy obrací, převrací líp než hlínu za sebou.překrucování vět, nenápadný vydělávání na kamarádech, euříčko k euříčku mezi nenápadně pokřivenejma zvykama, ohýbání, který pomalu až vymývá hlavu. Na Kristall Weizen skutečně moc motivů nenajdeš, ale na počty se muzika už dávno nehraje. Práce s motivem je to, co tohohle pána při otáčení čudlíků, spouštění smyček a přetáčení rytmů baví. Podíváš se na každej motiv jak z vnějšku, ohodnotíš tepláky, šusťákovku, čapku, tak zevnitř, najednou se před tebe vylejou střeva, srdce, játra v krvavý omáčce a podíváš se tak daleko, hluboko, že snad ani nechceš.
Základní přístup Limewax k hudbě je teda na světě, ještě zbývá dodat pár nezbytnejch okolních detailů. Ano, Limewax je d'n'b jak tvrdí škatulka, ale

neočekávejte tady fošnu pro gel na hlavu, brejle Armani, svetr Gucci, kalhoty Pietro Filippi a k tomu plochý podrážky, co kloužou po parketách. Spíš špínu, drogy, salámy s červama na hlavě, maskáče, palestinu, mozek prázdnej, tělo svítí zelený tlačítko automat. Temnej, křivej, lámavej, přitom pořád perverzně pravidelnej. Sirény, zipy, kroupy padající na zvlněnej plech, přebasovaný skřeky prehistorickejch zvířat, přesně ten d'n'b, kterej meje hlavu zevnitř líp než Savo.
Abych to ještě jednou zopakoval, ale zas z jinýho úhlu, stejně jako to koneckonců dělá právě Limewax, neveselej d'n'b s v post-drogovým rauši ztuhlým úsměvem na rtech, starej skřípající Zetor, kterej motivy obrací, převrací líp než hlínu za sebou, takhle kvalitně zoraný pole (vlastně políčko, protože na Kristall Weizen si vystačíte doopravdy jen s pár motivama) se vidí opravdu málokde.