Před zhruba 10 lety (22.10.2004 přesně) jsme byli na Planet X v Polsku, kde hráli v rámci bubenického festivalu jako kapela Virgila Donatiho. V jednu dobu jsem je dokonce považoval za nejsložitější instrumentální muziku, co jsem znal. Jednalo se o ojedinělou záležitost, jelikož Planet X jinak prakticky nevystupovali. Aby se nám zážitek z mysli nevytratil, půjčili jsme si od Pana Bö kameru a většinu koncertu natočili, na což reagoval mladý Anglán vedle mě, zda bych mu pak záznam neposlal. Hlásil se jako totální fanatik kapely, že „s nimi“ jede všechny tři štace - den předtím hráli v Anglii a potom ještě snad v Itálii. A protože jsme pak ňák s Loomisem jeli do Londýna, proběhlo i předání oněch dvd se záznamy.

A jednou si takhle jednou hledám novou muziku a najdu desku Linear Sphere Reality Dysfunction, kteří jsou z Anglie/okolí Londýna a v jejich řadách na kytaru hraje Charlie Griffiths. „To jméno mi něco říká.“ Kouknu na sken bookletu a hle!, to je ten Anglán z Planet X, co jsem mu pak předával dvdčka. Napíšu mu, jestli je to on a co se nestane? Pamatuje si mě, opět strašně děkuje a chce mojí adresu, že mi Reality Dysfunction pošle. Do týdne ho mám ve schránce. Takto nějak jsem se k Linear Sphere dostal. Charlie už tam nehraje, hraje v Haken s ex-členy To-Mera a třeba dál i estrády v tv pořadech, ale jinak se sestava Linear Sphere skoro nezměnila.
 
Jak jsem psal v Albu měsíce, že profesorská holota z Anglie mimo můj zrak vydala po osmi letech druhou desku, jsem vlastně až doby, než ji na fóru zmínil Ondrajs, netušil. Kapelu jsem zpovzdálí sice furt sledoval, ale když jsou aktualizace u některých kapel v rozmezí let, často vám pak něco uteče, že? Co se v Linear Sphere změnilo a co zůstalo?

Pozměněná sestava představuje komplexnější přístup než na debutu Reality Dysfunction, ale věrnost technickému prog metalu zůstala zachována. Když to poslouchám, takhle se už vlastně dneska – snad až na některé výlisy Magna Carta, Sensory a InsideOut – nehraje, proto by takhle deska neměla ujít nikomu, kdo má rád jakékoli rock/metal/jazz fúze. Jednak takovýchto kapel není moc a jednak většina hraje hlavně „čistě“ fúzově ve stylu Exivious. Linear Sphere jsou ale jiní, v jistém ohledu dokonce – v rámci progresivního metalu – avantgardní (platí ale vlastně hlavně pro debut). Samozřejmě vystudovaní maníci, ale věkově posunuti o jednu dekádu dál, tedy vyrostlí na jiných kapelách, což se pak v jejich tváři projevuje. Ctí spíše prog metal, jak tomu bylo v období před objevení djentu. Tedy klávesy (ale poměrně nenápadné, žádná klávesová kila a onanistické běhy, zato psychedelické pazvuky, rozklady a barvou do funku), čistý zpěv a muzika. Hodně muziky, forma je totiž tech-metalová.

Prvně, bez obav bych se Manvantara (mimochodem doporučuji se mrknout na stránkách kapely na její koncept) nebál označit za jednu z nejlepších progových desek, co jsem kdy slyšel (platí i pro debut). Když si odmyslíte ne úplně tradiční a příběhově podaný zpěv Holanďana Jose Gerona, který někdy zní, jakoby King Diamond nezpíval pokingdiamondovsku, na podobnou muziku by se dalo chodit do jazz klubů. Jasně, zvuk kytar je nakreslený, ale zkreslení, i když je využito vícestrunných kytar, se drží spíše vyšších hranic, nečerpá se z toho brutálního masivu, kterým kytary disponují, čili prakticky nikde na desce nepřeroste ve vyloženě brutálně metalový zvuk. Z toho plyne, že sama muzika není žádná moderna nebo kvapík, který by ve vyhrocených kopákových salvách vytřásal z okenních tabulí jejich průhledný obsah. Za průhledný se ale nedá pokládat ten hudební. Vemte si třeba bicí. Základem (dvouvirblové) rytmiky je většinou jasný, groovovější a jednokopákový standard, ale ne vždy jednoduše transponovaný (viz odkaz) a na něj frázovaná basová linka bezpražce. Nejednou zde uslyšíte i chapman stick (opět viz odkaz). Pro toto všechno uvádím fusion, ačkoli typického fúzování se na desce, jak jsem napsal výše, nedočkáte. Fusionovací je komplet muzika, provázání nástrojů, pohled na hudbu. Prokomponované kytary, linka okolo linky, netradiční klávesy a váš sluch, který je jediným nástrojem, jak zvuk instrumentů a linky od sebe rozeznat. A není té práce vyloženě málo. Jen nečekejte sekačky, ale kytarovou dokonalost, hodně hi-hatek, ujetou náladu, fantastickou basu a žádné rutinérství.

Co desce ale neprospívá, je zvuk. Není špatný, ale ani ten není „moderní“. Drží se klasického způsobu nahrávání, vše je čistě analogové, nic tu nepostrádá dynamiku a vše dýchá. To je velké plus, ale zároveň do sebe nástroje často vlézají svým spektrem, nezbývá tedy desku než poslouchat a poslouchat, což je ale naštěstí práce více než příjemná. Ve finálním mixu bych ale určitě ubral zpěvu, často do maxima linkami napěchovanou hudbu, ve které probíhají aranžérské finesky a vzájemné doplňovačky, přečnívá. Modernější ošetření, i za neztracení toho tepajícího srdce, které deska má, by určitě prospělo. Sice je zde vše naprosto nemodulovaně přirozené (analog, analog!), ale až tak, že máte pocit, jako by deska byla nedoprodukována. Zvyknete si však, protože některými pasážemi by se měly budovat katedrály, aby byly furt na očích.

Pro fanoušky Spiral Architect, Watchtower (začátek Inner Flame je úplná Mayday in Kiev), Sieges Even, Andromeda, Planet X, Cynic a Exivious je Manvantara naprostá nutnost k přežití, ostatním třeba ukáže, jak se muzika taky dá dělat.