Living Colour. Není na této planetě mnoho kapel, kterým se podařilo skloubit vše možné od jazzu, funk a reggae přes hardrock, latinu, blues, hip-hop až po metal tak, aby celkový výsledek zněl smysluplně a přesvědčivě. Představte si barvy. Jo, tak takhle přesně znějí jejich alba. Každá píseň maluje jiným odstínem, dohromady tvoří vitální komplety plné nečekaných spojení. Desky Vivid (1988), Time’s Up (1990) a předevšímJe nová deska Living Colour pracovním demem? Zvukově tak bohužel zní.tvrdé album Stain (viz silný ročník 1993) jsou pomníky písničkové hravosti, i přes rovné rytmy vyplněné bublající basou, hned rozpoznatelným zpěvem úžasného Coreyho Glovera a velmi, velmi silnými melodiemi (za všechny skladby: Leave It Alone, Nothingness, Love Rears Its Ugly Head nebo Cult of Personality).
Rok se s rokem sešel, slovo dalo slovo a pomalinku vznikala nová deska. Pánové mají miliardu okolních aktivit (sólová alba, hostovačky, vystupování s významnými interprety, turné s muzikálem), do toho všeho neustále koncertují. Důvod jejich rozpadu v devadesátých letech byly mimojiné přepracovanost a vyhaslost, v 21. století pánové povolují nohu z plynu a se vším si dávají na čas. Nu což, věk na to mají, pátá deska kmenové kapely v pětačtyřiceti letech je ale sakra málo.
Šest let po desce Collideøscope jsou pardálí černouškové zpět. Tato návratová deska rozhodně nebyla taková pecka, jak se všeobecně očekávalo.

Rovněž však nešlo o lapsus kreativní impotence, který se dlouho hybernujícím seskupením často přihodí. Ne, Living Colour hrají i nadále svůj nadstandard, k vytříbenosti prvních třech nahrávek však něco schází. Co?
Větší písňová odlišitelnost. Noví Living Colour jsou spíše mainstreamově laděným hardrockem než dřívější partou neukázněných studentů hudební školy, které pro svou rozjívenost a nepřizpůsobivost akademikové vyhazují oknem. Kvartet je skupinou pánů ve středním věku a skladby podle toho znějí uměřeněji. Obě poslední desky jsou zamyšlenější, pomalejší a po přelouskání textové náplně i dost vyhraněnější a kritičtější. Skotačení je pryč. Co zbylo?
Soustředěnost. Soustředěnost na každou notu. Na každý detail. Na náladu každého motivu, tématu, písničky. To Living Colour zaplaťpánbůh zůstalo. Princip skládání zůstal stejný jako prve: začít experimentem (kytarový mág Vernon Reid ví své), z bizarních motivů vytvořit nosné téma, z něho se klube píseň s překvapivě hitovým potenciálem. A to, že se nenechávají pohltit jedním žánrem, z nich náhle dělá crossoverovou kapelu. Není tedy divu, že se v zahraničních kritikám dočítám o tom, že jejich nové album je nekonzistentní a obsahuje velmi rozdílné skladby. Což ovšem může být

vnímáno jako klad stejně jako negativum, záleží na úhlu pohledu. Ostatně, proč si nerozšířit obzory? Výběr písní z The Chair in the Doorway mluví za vše: metalová „helmeťárna“ The Chair, bluesová Bless Those (Little Annie's Prayer), funkymetalová Out of My Mind, náladový cajdáček Method (ty uměli Living Colour vždy na jedničku) stejně jako na první poslech zřejmá hitovka Behind the Sun (s velmi skeptickým textem). Barvy žijí?
Ne tak úplně. Je opravdu zvláštní, že se člověk nikde nedočte o zvuku nahrávky, který je vskutku její největší slabinou. Kapela už podruhé sází na vlastní zvukařské schopnosti, ale znovu se potvrzuje, že muzikantská ješitnost umí pohřbít i dobré skladby (většinou, když se zavedená skupina pustí za mixážní pult, nedopadne to dobře). Deska částečně vznikala ve skoropražském špičkovém studiu Sono, výsledek ovšem zní jako nedodělek. Je velká škoda desku takto zazdít, protože The Chair in the Doorway má v sobě velmi slušný potenciál. Je nepochopitelné, že si to chlapi nepohlídali, stala se chyba u závěrečného mixu? Celý zvukový kabátec totiž stírá výjimečnou výbušnou energii vlastní právě jen a jen Living Colour. Baskytara slapujícího mistra Wimbishe (slyšte jeho fenomenální výkon na Stain!) není takřka slyšet, jen kdesi vzadu bublá. Nejhůře je na tom však upozaděná kytara Reida, kterou jakoby strčili někam do garáže a přikryli jí pěti koňskými dekami. Nic z ní neleze. Podivně plechové Calhounovy bicí situaci nezachraňují, zaplaťpánbůh za tradičně skvělého Glovera za mikrofonem, jehož projev nejde nikým napodobit. Šťáva z

písniček díky podělanému zvuku rozhodně neteče, spíš jenom hlen z reprobeden. Pracovní demo? Byl to záměr? Jestli ano, tak z mé strany rozhodně nepochopený!
Nevěřícím Tomášům zbývá jediné: jít se 25. listopadu podívat na kvartet do Akropole, kde novou desku dokonce pokřtí. Tam to ovšem bude jiná káva. Za to dám krk!

PS: Téměř dvouhodinový koncert Living Colour z letošního října je možné shlédnout zde.