Asi naladím vzpomínky na jaro a zavřu oči…Je to až k neuvěření, ale Minnesotská kapela Low počítá dobu své existence od roku 1993 a během své prozatímní čtrnáctileté pouti formovala hudební žánr zvaný slow core, aby na své osmé desce Drums and Guns nalomila vše, co pomáhala budovat, a vrhla se do prostoru, který lze popsat jako zpomalený průnik sólovky Thoma

Yorka, Glos a Řehoře Samsy. Rej intimních zvuků, křehký rytmus, niterný zpěv ústřední dvojice, manželů Mimi Parker (zpěv, bicí) a Alana Sparhawka (zpěv, kytara), rozechvělá basa, zde Matt Livingston, v podstatě jediný článek Low, který kdy byl vyměněn. Matt je v kapele od roku 2005 a zatím nic nenaznačuje, že by odcházel, předtím se zde mihnul zakládající člen John Nichols, kterého po první desce vystřídal Zak Sally.
Drums and Guns je z rodu desek, které mají tu kouzelnou vlastnost, že jsou vyrovnané a těžko lze najít místa, která by vyloženě nudila či snad dokonce čpěla jak sto a jedno hovno z podnosu. Instrumentální základ tvoří pevné pilíře pro výrazný zpěv, prolínání muže a ženy, cit pro harmonii, krása soulože, milování, porozumění, sdílení dvou životů. Jistota, vyspělost a zkušenost je zřetelná, ať už ze zasněných melodií, či z práce s hlasem, krásný, krásný. Jednou když mě pohladil duch, tak jsem si představoval, že zní jako hlasy Low, teda dokud neotevřela oko. Drums and Guns je rytmicky poskládáno z různých zvuků, ruchů, cinkotů, ťukotů, vrzotů, drnkotů, tleskotů zúčastněných nástrojů, které se velmi zvolna, až velmi lehce zvolna převracejí jak barvitě popsané listy knihy. Žádné písničky. Výraznější pevnou linku lze připsat basovým tónům či pár tónům kláves. A ten zpěv, ten zpěv! Low jsou hodně rozvláční, pomalí, za použití minima prostředků vytvářejí ty nejbarvitější obrazy, které lze hudbou vyjádřit, hluboké nespěchající tahy, tahy rukou, která

nezná třasu, to spíš plátno se pod dotyky barev chvěje. A to že jsou to spíš z hloubi duše řvoucí černobílé výjevy, tak na to sere bíločernej pes a Dalmatin to není. Krása, krása, jojo, tahle deska je krásná, a abych neopomenul, ten zpěv, ten milý a sladký polibek slov v melodii, nechte mě snít, nechte mě spočinout v pokoji, jen ať zní. Jedna z nejgeniálnějších věcí je jednoznačně Take Your Time, silná melodie, r(ř)voucí refrén (dá-li se něco v případě Low nazvat refrénem), teskné probuzení do odbíjejících zvonů pro kohokoliv na poslední cestě. Hned v závěsu se ji ovšem lepí na paty vražedný Murderer, avšak je svižnější, naléhavější, neúprosnější, konající konec. Konec konců, kde bychom bez těch konců byli…
Tudíž, zda-li je vám po chuti naředit si večer po uspěchaném dnu, spláchnout napětí, či si jen tak melancholicky tetelit, můžu Low jen a jen doporučit. To je tak asi tak všechno, snad jen, pomáhejte slabším.

Live from First Avenue, Minneapolis, April 14th, 2007 >> scheduletwo.com/video/low