K tvorbě Lunatic Gods, přiznávám bez mučení, se dostávám až s touto deskou. Dosavadní „zkušenosti“ byly čistě teoretické z nejrůznějších plátků, takže tímto předesílám, že ode mne neuslyšíte jakákoliv přirovnání k předešlé tvorbě, tedy CD The Wilderness (2001), EP Cuckoo, Sitting By The Fire (1999) ani prvotině Inhuman and Insensible (1996). A aby zase někdo nenaříkal (dreckusi? :-)), že recenze hrotíme do rozsahu bible, budu se to snažit vzít co možná nejstručněji.
Jedenáctero skladeb sympaticky kloubí prvky blackmetalu (ze kterého téměř

každá ze skladeb de facto vychází) s atmosféričtějšími, melancholickými polohami, do nichž to probleskne tu něčím z death metalu, tu folku, onde se přidruží starý dobrý thrash, tamto zase náznak progu a (snad mne nikdo nebude kamenovat) když napíšu, že lze zaslechnout i nějaké ty heavy pasáže (i když pravda, ty se povětšinou drží za ručičku s motivy jistého tradičního lidového nástroje, ale o tom více dále, nebo dále více?). Pospolu si pak jednotlivé nápady a motivy vytváří zajímavou náladu, která vás na jedné straně dokáže pohltit, na druhé ale nutí k zamyšlení a ke zvýšené pozornosti na vše, co by případně mohlo/mělo/či skutečně následuje. Vším se pak jako stříbrná nitka proplétají vkusná a nápaditá sóla Hiraxe.
Deska začíná temně, v pomalém tempu, které brzy prořízne první z Hiraxových sól, nálada působí až pohansky (čti rouhačsky), aby se vzápětí přelomila do blackového klepotu, přičemž si ale zachovává smysl pro melodii a stále udržuje jasnou strukturu skladby. Přechod do druhé skladby prakticky není znatelný, jelikož i zde si Šílení bohové udržují vysoké tempo, tu a tam proložené nějakou tou tupačkou, ale vše v rámci svého vysokého technického standardu. Určitě jeden z vrcholů desky už jen kvůli častým změnám rytmu. Trojka Under the Veil of the Night patří k těm několika málo oddechovějším pasážím, i když při pozornějším poslechu zjistíte,

že i v ní je cosi zneklidňujícího, nervního, což podporuje i lehce disharmonický plný vokál hostující Grety Vargové. A Beautiful City je intermezzem pro další porci netradičního propojení lidových nástrojů s rockovými – hned v úvodu se dočkáte cimbálu, ke kterému se přidá fujara, basového výjezdu a už je to pěknej lidově/metalovej mazec. Druhý vrchol desky, za který je „zodpovědný“ především výborný melodický nápad a dokonalá houslově/cimbálově/kytarová sóla. Opravdu Hit s velkým H. Visions Collide je zpočátku takřka decentně popová záležitost, ze které se však brzy vyloupne čarokrásná instrumentální záležitost, která vznikla již v roce 1998! A opět přitvrzení se Sacrifice, v níž je ale ve velké míře využit druhý melodický vokál (a zase ta sóla). A copak je to za klávesový rejstřík a riff použitý ve Falling into Darkness? Že by chalani také počúvali dačo od děcek Bodomových? :-) Ne, ne, inspirace je to jistě čistě (nebo čistě jistě?) náhodná, zbytek skladby je již v duchu zbytku Mythu. Další mezihru obstarává Mourning the Blessed One, přepracovaná verze A Beautiful City, na jejímž pozadí se však vyskytují zneklidňující „zombie“ šeptandy. Předposlední skladba a třetí vrchol - The History Turns - útočící na emoce celým dostupným arzenálem Lunatic Gods, tedy silným nápadem, skvělými aranžemi, výbornými sóly a navíc španělkou. O

částečné závěrečné uklidnění („Father, why?“ je pěkně zneklidňující) se stará devítiminu-tová For More Glory, v jejíž střední pasáži nakoukneme pro nějakou tu melodii i do prosluněného Španělska. Jedinou vážnější výtku k desce tak shledávám ve vokálu Horara, který si v pomalejších pasážích není moc hlasově jistý, což se ve valné většině partů maskuje „silovým“ tlačením (markantní je to zejména v poslední skladbě).
Připočtu-li k výše uvedenému velmi kvalitně zpracovaný booklet, na tuzemské (slovenské) poměry podařený zvukový kabátec, nemohu opět jinak než chválit a chválit a chválit. Kvituji i oba dva videobonusy, byť je na nich poznat, že vznikaly pod stejnou režisérskou taktovkou a jsou v nich tudíž použity stejné postupy při střihání jednotlivých scén. Ale toť drobnost hnido(s)pišská.