Začít zmínkou o kapele Riverside je nejspíš nevyhnutelné. Klíčovou postavou projektu Lunatic Soul je totiž Mariusz Duda, který právě v Riverside už zhruba deset let zastává post zpěváka a basáka. Polská alternativně rocková scéna mě přitahuje jednak pro svůj neodolatelně mrazící charakter, je taky ale dost zajímavé sledovat, jak se mezi sebou polské projekty promíchávají a jak si navzájem do tvorby přispívají. Ve spojitosti s Lunatic Soul bych se zmínila hlavně o varšavské skupině Indukti, která si v roce 2005 Mariusze pozvala na své debutové album S.U.S.A.R.. Mariusz tenkrát pro Indukti nazpíval několik písní a o dva tři roky později už nahrával po boku Wawrzyniece Dramowicze (což není nikdo jiný než bubeník právě z kapely Indukti) materiál pro album Lunatic Soul I. Dramowicz je mimochodem hodně důležitým faktorem mého postoje k druhé desce Lunatic Soul, ale se k tomu ještě dostanu.

Podstatou sólových věcí Mariusze Dudy je jasně koncipované téma. Když to řeknu jednoduše, první album bylo o smrti, druhé je o životě. Romantika typu inverzní design bookletu sice byla vždycky Mariuszovým poznávacím znamením, ale s albem Lunatic Soul II se vyhrotila natolik, že ji dokážu snést jen stěží. Lunatic Soul II totiž bohužel sklouzlo do jakéhosi rádoby uvědomělého kýče. Přijde mi, že přemýšlivá atmosféra, která byla do debutu zasazena úplně přirozeně, je najednou strojená a unylá. Nic mi nebrání označit Lunatic Soul I za špičku roku 2008 a nic mi nebrání označit Lunatic Soul II za album ztracené ve svém vlastním afektovaném intelektu. Nemusí to však nutně znamenat, že se Lunatic Soul I od Lunatic Soul II zas tak liší. Dokonce bych spíš řekla, že jsou si alba přehnaně podobná. Problém je v tom, že co bylo na prvním albu fascinující, je najednou jenom prázdným pokračováním bez jiskry a překvapení. Obě alba dobře reprezentují alternativní rock s prvky etna a ambientu, obě začínají i končí mírně, obě se snaží situovat do určité filozofické role. Jednomu albu to jde velmi dobře, druhému nikoliv.

Největší problém alba Lunatic Soul II vidím v tom, že začíná hluše. Nedaří se mi na prvních skladbách najít žádnou poutavost, jen vemlouvavé texty a mysteriózní melodie, což evidentně nestačí. Vlastně zpozorním až zhruba v polovině písničky Suspended in Whiteness, kdy konečně přichází živelná rána prostřednictvím dynamického projevu Wawrzyniece Dramowicze. Wawrzyniece však považuju (ať už s Mariuszem nebo bez něj) za paličkového mága a jsem přesvědčená, že zrovna on by oživil kdeco. A jsme u toho. Hlavní mozek projektu zůstává v pozadí a kardinálním charakterem se stává postava, která by teoreticky měla zůstat stínová. Je škoda, že Mariusz třeba nevěnoval víc pozornosti skloubení basy a bicích, jako tomu bylo na debutu, a místo toho se víc zabýval plytkými psychedelickými úseky a intermezzy. Silné momenty vidím na Lunatic Soul II zhruba tři. První právě v písničce Suspended in Whiteness, druhý v Escape from ParadIce a třetí v Transition. Ve všech třech je, popravdě řečeno, minimum etna a maximum bicích. Naopak při některých písničkách mám pocit, že se Mariusz úplně zbláznil. Třeba v Gravestone Hill („When they met after years, one day, they went to the hill, where the old gravestone stood in the shade, lonely. Admiring the city lights, they started a new life, their love was reborn…“). Ploužák. Marně hledám napětí, které bylo v tak hojné míře na Lunatic Soul I a které dělalo písničky jako Lunatic Soul, Out on the Limb nebo Near Life Experience nepochopitelně citlivými a osobitými. Vím jistě, že přemýšlet o Lunatic Soul II bez reminiscencí na Lunatic Soul I se mi nikdy nepodaří, a to už kvůli tomu, že se naprosto oficiálně jedná o sesterská alba. Můžou vůbec dva cíleně vytvořené charaktery – black & white – způsobit něco jiného, než že je bude každý srovnávat? Těžko.

Pokud má Mariusz Duda v plánu v sólové tvorbě pokračovat, doufám, že opět nenatočí desku, která by na něco navazovala. Že nenatočí „Lunatic Soul č. 3“. Zdá se mi, že na to, aby mohla „světlá deska“ působit svobodně a vzdušně, byl její koncept vymyšlen moc dlouho předem. Že se závazkem „opačného a protikladného alba“ ztratila svou spontánnost. Omezila se kvůli neschopnosti oprostit se od šablony předchozího alba. Je to, jako by se Lunatic Soul II nacpalo do formy po Lunatic Soul I a všechno, co mohlo z formy vyčnívat ven, bylo buď namačkáno dovnitř, nebo prostě zlikvidováno. Bez ohledu na to, o jaké vlastnosti šlo. Klidně ať Mariusz nahraje další desku projektu Lunatic Soul. Ať se ale nenechá limitovat přílišným plánováním a snahou vytvořit co nejvelkolepější pojetí. Možná by to chtělo dát věcem o něco volnější průběh. I kdyby se pak Lunatic Soul vzdálili od toho, co pro ně bylo dosud charakteristické, alespoň by se nějakým způsobem posunuli dál.