Londýnští Lychgate mě zaujali už na svém předloňském eponymním debutu. Ten byl dle hlavního skladatele a kapelníka Vortigerna především jakýmsi vypořádáním se s minulostí a jeho předešlou kapelou Archaicus, pro kterou tento materiál původně skládal a dlouhá léta mu „ležel v šuplíku“. Už debut byl poměrně zajímavým pohledem či variací na vyspělý black metal, který se hrál především (cca) v letech 1997-2003. Ve Vortigernově hudbě byla slyšet inspirace ve vrcholném období tvorby Emperor a částečně i Blut Aus Nord, nad tím vším se vznášel mlžný opar esoterického funerálna a filosofična, a také snahy jít vlastní cestou.

Co debut pouze naznačil, letošní album An Antidote for the Glass Pill rozvíjí v plné síle. Kompozice jsou mnohem propracovanější, nápaditější, osobitější a dotaženější, instrumentace vyloženě perfekcionistická. Varhany, které byly na debutu pouze občasným doplňkem, tu dostávají mnohem více prostoru, resp. jsou v mnoha pasážích vyloženě vedoucím instrumentem a kytary je někdy (ovšem velmi funkčně) jen doplňují, jindy spolu zase vedou plnohodnotný, polyfonický dialog. S výjimkou Skepticism (kteří narozdíl od Lychgate nepoužívají pravé kostelní varhany, ale jakousi klávesovou verzi) mě nenapadá jiná kapela, která by potenciál varhan využila tak dokonale. Vortigern prý nebyl spokojen s možnostmi skládání na kytaře a tak velkou část materiálu složil u piana, částečně i přímo na varhany. Zmiňovaný perfekcionismus se odráží i ve faktu, že přestože skládal partitury i pro tento nástroj, jeho instrumentaci při nahrávání moudře přenechal jistému Kevinu Bowyerovi, profesionálnímu varhaníkovi, který patří k současným nejlepším interpretům a mistrně zvládá i ty nejsložitější kousky z hudební historie. Varhany někdy doplňují, nebo nahrazují i vcelku vkusné klávesy (jo, pár chvil, kdy zní trošku zastarale až naivně tam je, ale většinou jsou jejich rejstříky zvoleny vhodně a sedí do celku dobře) a klavír, sem tam se ozvou i tympány.

Z inspiračních zdrojů sám mozek kapely zmiňuje mj. Bacha, Liszta, ale i skladatele 20. století - mj. Schnittkeho, nebo Duprého - úvodní „intro“ skladba Unto My Tempest je vlastně předělávkou Duprého skladby. Dále jmenuje prog/avant-rock/rio Art Zoyd, Univers Zero, ale i industrial/avantgardní SPK a Autopsia. Všechny tyto vlivy tam lze ve větší či menší míře slyšet, je tam baroko, romantismus 19. století, moderní kompozice a avantgarda, i špetka toho industrialu. K dobru přičítám i povedená (dark) ambientní intermezza, ve kterých se kromě zvuku kostelních zvonů často objevuje i různé klapání a tikání - snad nějakých velmi starých mechanismů.

Co se metalu týče, tak vliv Emperor (především Prometheus) je zde sice stále cítit, ale již v menší míře než na debutu, snad je tu i něco ze starších Solefald - tady bych zdůraznil, že pokud si z nich něco vzali, tak jen ty serióznější elementy, jemnou nadsázku lze slyšet snad jen v první části I Am Contempt (která mi ale spíš vzdáleně něčím připomíná Ihsahnovo The Grave Inversed). Pomalejší, doomové pasáže mohou připomenout Esoteric, což z velké části způsobuje specifický (a samozřejmě vynikající) řev, na vokálním postu zde působivšího Grega Chandlera, ale disponují i podobnou drásavostí a občas i podobně zvláštně a rozsekaně řešenou rytmikou. Překvapivé je, jak jsou všechny výše zmiňované vlivy umně, vkusně, s rozvahou promixovány a transformovány a kupodivu výsledek nepůsobí přeplácaně, skladby drží kompozičně pohromadě a nic se s ničím netříská. Zvrácené disharmonie/onance se tu vcelku plynule mísí a propojují se vznešenými melodiemi, šílenství a zuřivost se smířlivějšími a majestátními okamžiky – zmíním např. gradaci v Deus Te Videt s Ihsahnovsko/Lazareovskými čistými vokály (ty později zazní ještě ve dvou dalších skladbách) končící zničující sypačkou. Právě ona přirozená, až „aristokratická“ vznešenost (neplést s macho arogancí), kterou jsem měl rád u Emperor, mi tu dost imponuje. Zpočátku se ani nemusí zdát, jak moc dobrá tahle deska je, taková Davamesque B2 stále ještě jen pozvolna nastiňuje a připravuje posluchače na to, co ho v následujících minutách čeká. První pekla přicházejí až s I Am Contempt a A Principle of Seclusion a za trojitý vrchol bych označil až Letter XIX, The Illness Named Imagination a An Acousmatic Guardian.

Po atmosférické stránce může hudba Lychgate na první dojem evokovat prostředí chladného, temného gotického chrámu, podzemních krypt a zásvětní záležitosti vůbec (lych je ve staré anglosaštině označení pro mrtvolu, lychgate brána, kterou se vnášeli mrtví do kostela či na hřbitov). Ovšem textové, resp. konceptuální pozadí je přece jen zajímavější – prim zde hrají dystopie všeho druhu – dokonalé vězení Panopticon Jeremyho Benthama, skleněná budoucnost Zamyatinovy novely My, Witkiewiczovo Nenaplnění a také Kafkovy vize. Tedy především motivy všeprostupující kontroly, paranoie, manipulace s myslí, ovládání mas, mechanizace lidstva apod. I tato témata s hudbou korespondují velmi dobře.

Mírně problematickým bodem je zvuk - rytmičák u bicích je krapet umělejší, „pleskavější“, než by se mi líbilo, vadí mi to tedy jen někde (a taky jsem si na něj časem docela zvykl), především v pomalejších pasážích, kde bicí hodně vyčuhují. Jinak jsem s prací bubeníka T. J. F. Vallelyho (mj. Omega Centauri, Macabre Omen) vesměs spokojen. Se standardními, často nestandardními rytmickými vzorci si poradil velmi dobře, když má prostor, dobarvuje s činely, přechody, vířivými „průklepy“ na virbl apod. Ještě ke zvuku celkově - sem tam mám dojem, že by (až na ty varhany - ty zní opravdu skvěle) mohl být v něčem o něco málo lepší, snad o ždibec vyváženější, možná by kytary mohly sem tam víc tlačit, ale vlastně… problém je, že nevím, jak to přesně specifikovat a jde v podstatě jen o celkem drobnou výtku. Zvuk se mi jinak až na některé detaily líbí, ale asi by mohlo být ještě lépe. Doplním jen, že o mix a mastering se staral Greg Chandler v jeho Priory Recordings Studios.

Poslech nahrávky zabere delší čas ke zpracování - byly chvíle, když jsem z ní byl až nekriticky nadšen, občas mi zase vyloženě nesedla a nepřišla mi až tak skvělá a zajímavá. Netvrdím, že Lychgate dělají něco revolučního, pokud něco posunují, tak asi jen ono využití a zakomponování varhan v (black) metalovém kontextu. Předvádí ovšem velmi suverénní, působivý a i celkem osobitý pohled na tzv. „avantgardní black metal“ (vhodnější by asi byl výraz sofistikovaný). Nakonec jsem po mnoha posleších z aktuální desky Lychgate nadšen, ne sice zcela bezvýhradně, ale nadšen. Pro mě zatím nejzajímavější metalová deska letošního roku. V rámci black metalu nejlepší věc za poslední cca 3 roky.