Jakýmkoli způsobem umělecky zobrazovat lidskou tragédii takových rozměrů, jakých postupně nabyly teroristické útoky na USA roku 2001, to je vždycky ošemetná záležitost. Scénárista a režisér Paul Greengrass (Krvavá neděle, Bournův mýtus) se rozhodl vzdát poctu cestujícím, kteří tehdy zabránili teroristům zasáhnout i čtvrtý cíl. Natočil velmi komorní příběh o obdivuhodné odvaze obyčejných lidí, kteří se ve smrti stali hrdiny.
Scénář k filmu United 93 (původní název by možná bylo dobré zachovat, protože jeho přenesený význam má svůj smysl) vznikal netradičním

způsobem. Greengrass ho zamýšlel napsat mnohem dříve, ale nakonec počkal na závěry vyšetřovací komise. Jako základ mu posloužila i třicetiminutová nahrávka z kokpitu a dva tucty telefonátů cestujících. Překonal tedy první zásadní překážku, získal si podporu pozůstalých. Vedl s nimi dlouhé rozhovory, stejně jako s letovými dispečery, a vytvořil nahrávky. Vybral skupinu neznámých herců, se kterými nahrávky procházel a společně utvářeli scénář. Podrobná a hlavně zodpovědná práce dala vzniknout netuctovému, vzezřením téměř dokumentárnímu snímku. Samozřejmě se nemůže jednat o dokument v pravém slova smyslu, protože nikdo přesně neví, co a jak se v letadle odehrálo. Greengrass strávil na palubě spoustu času zkouškami, co je vůbec možné (jak například probíhal samotný útok pasažérů na teroristy). Výsledkem této složité a zčásti kolektivní práce je však působivě konzistentní scénář, který v prakticky reálném čase (90 minut) s lehkostí buduje takové napětí (přestože každý ví, jak film skončí), že nervově slabší divák ho nemusí unést. Je pravda, že v první polovině filmu může změť čísel letů a amerických reálií působit chaoticky. Ale nenechme se zmýlit, chaos a nejistota je právě to, co většina lidí 11. září cítila.
Greengrass měl výhodu v tom, že mohl využít vědomí diváka, který si vybaví zmiňované události a svoje pocity z oněch dnů. Stalo se to, šokovalo nás to a je to relativně nedávno. A oproti Oliveru Stoneovi (World Trade Center, premiéra 05/10/2006) mohl využít lidského strachu z létání. Jenže výhoda je k něčemu jen v tom případě, že ji tvůrce umí využít. Při posledním dlouhém záběru z pilotní kabiny letadla řítícího se k zemi každý pochopí, že Greengrass využil všechny možnosti plnou měrou, aniž by vzbudil u diváka pocit, že zneužívá jeho slabosti. Navíc se film v podstatě nevyjadřuje k otázce muslimských atentátníků, které zobrazuje jako nervózní vrahy ve jménu Alláhově, nikoli vraždící stroje, a nespekuluje o jejich motivaci (jako třeba Syriana).
Skutečnost, že například někteří funkcionáři hrají ve filmu sami sebe a pozůstalí jsou ochotni protrpět si poslední okamžiky svých blízkých znovu, svědčí o tom, jak

silnou, charismatickou a důvěryhodnou osobností Paul Greengrass je. Jeho předchozí práce přesvědčila všechny o tom, že zobrazí tragickou událost realisticky a donutí lidi přemýšlet a prožívat. Greengrass se stoprocentně vyhýbá všem klišé katastrofických filmů, které vídáme v televizi v neděli odpoledne. Nevpašoval na palubu žádného kardiaka nebo nemluvně, nesnaží se diváky citově vydírat (což se po hříchu nepovedlo Stoneovi). Proto poslední slova cestujících telefonujících svým rodinám neznějí jako sladkobolné výlevy, ale jako skutečná a upřímná vyznání. Postupně se formující fakt hrdinství a odvahy nakonec působí tak samozřejmě, že z toho běhá mráz po zádech.
Na působivosti snímku má samozřejmě obrovský podíl i kamera (Barry Acroyd), roztřesená „ručka“, která zrní, přeostřuje, dívá se z netypických úhlů a nutí diváka prožívat dění v letadle. Navíc je všechno laděno v překvapivě světlých odstínech, žádná depresivní šeď. Vše z pozadí nenápadně, nicméně mimořádně účinně podporuje hudební doprovod Johna Powella. Tým z Bournova mýtu opět funguje na výbornou.
I kdyby měl Let číslo 93 pár chybiček, dalo by se mu to jako poctě obětem útoků 11. září odpustit. Ale s čistým svědomím tvrdím, že tenhle film chybu nemá. Dokonale graduje, nepozorovaně vás vcucne a pokud vydržíte s nervy až do konce, vyplivne vás naprosto emocionálně vysáté. Je to harmonické umělecké dílo, formálně i myšlenkově na výši. Proto neodcházejte z kina hned, poseďte do konce titulků. Vzdáte tak čest nejen obětem a hrdinům 11. září, ale i Paulu Greengrassovi /na fotu výše/ jako jednomu z nejtalentovanějších a nejpůsobivějších tvůrců dneška.
---- --- -- - -- --- ----
Velká Británie / USA, 2006, 90 min
Režie: Paul Greengrass
Hrají: Christian Clemenson, Trish Gates, Polly Adams, Cheyenne Jackson, Opal Alladin