Heavymetalové absolutno. I taková bizarní apoteóza je leckde k dočtení, když je řeč o poslední desce Machine Head. K popukání, když si člověk vzpomene na polovinu 90. let, kdy téměř každý riff kapely trhal střeva a z vazbících kytarových stěn ještě pěkně dlouho zvonilo v uších. Tohle už je pasé, kapela v poslední pětiletce sází na jistotu a pro většinové posluchačstvo hrne písničky, které jsou na Unto the Locust po formální stránce kolosální retro.

Popořadě. Když pomineme první dvě desky, o nichž byly popsány stohy papíru, kritici skupinu po dalších dvou albech silně načichlých nu-metalem označili standardním pohrdavým pojmem „zaprodanci“. Flynnovci se sebrali a s pátou řadovkou Through the Ashes of Empires opět buší na kovová vrata. Tento počin je sice jakýmsi kompilátem celé předchozí tvorby, ale oproti svým přímým předchůdcům okatě neadoruje jeden žánr jako takový a místo toho se koncentruje na sílu skladeb samotných. Výsledkem je mimo jiné jedna z nejlepších věcí, na co grupa kolem Robba Flynna kdy sáhla – otvírací brutalita s názvem Imperium.

Když už to vypadalo, že se kvartet našel, s následujícím The Blackening ovšem přichází opětovné čichání k pasátu zvanému trend. Ach, ten metalcore... Deska na mnoha místech okázale „plytkovatí“, robustní kytarové nápady se ztrácí pod dominantní vrstvou patosu a problematickou délkou skladeb. Mainstreamová metalová periodika však album velebí do nebes a označují jej jako další Master of Puppets. Pro kapelu povzbuzení.

Co čert nechtěl, Amerikou se valila a stále valí metalová retro vlna. Kapely oprašují pravěký materiál a na prknech znamenající svět dnes už proplešlým fanouškům pamatujícím zlatá osmdesátá prezentují svou tvorbu končící letopočtem, kdy se narodila dnešní djentařská mládež (cca 1991). Chytrému napověz, hloupého... Ano, netřeba snad dodávat, že Flynn není k přetrvávající mánii slepý ani hluchý, a přesně ví, co udělat. A podle toho tak Unto the Locust zní.

Novinku by šlo snadno s odstupem přejít a hodit to za hlavu, ale zarážející na tom všem je, jak se všichni na nahozený háček chytili. Nebylo od věci si proto připomenout staré kousky Vio-lence, s nimiž to Flynn a Demmel jako mladiství drhnuli. I když jsou společnými autory většiny kusů poslední desky Machine Head, thrashové hromobití se – vyjma úvodní I Am Hell – zdaleka nekoná. Kolektivním nevědomím písní sice rezonují vlivy Judas Priest (viz bonusový remake) nebo Iron Maiden, ale také metalcorové plytkosti typu Heaven Shall Burn. Což je hlavní problém.

Epičnost z The Blackening zmizela a skladby už mají rozumnou délku kolem šesti sedmi minut (dohromady jich je na albu pouze sedm), kapela ovšem sází více než kdykoliv jindy na hymničnost (viz hitovka Be Still and Know), kterou podporuje čím dál afektovanější Flynnův zpěvořev. Album je jistojistě nejmelodičtější v historii kapely, což zvukově umocňuje celkově měkčí nazvučení kvarteta (stačí se zaměřit na McClainovy bicí; nahrávalo se v Jingletown Studios, jejichž vlastníky jsou mimochodem Green Day). Poslední Who We Are nabízí bohaté smyčcové aranže, dětský sbor či emocionálně utrápený vokál Flynna – jinými slovy je to kýč jako Brno.

Člověk se pak ptá, kam zmizela opravdovost a živelnost, které byly s Machine Head pevně spjaty. Skupina sice velmi zdařile přehrává svojí verzi osmdesátek v současném líbivém balení, a priori chtěná chytlavost se však perfektně snoubí s unylostí. Nutno podotknout, že takto to nicméně nebudou vnímat heavymetaloví fanoušci. U nich se nelze nic jiného než domnívat, že Unto the Locust pro ně jednoznačně představuje bibli těžkého kovu s ročníkem 2011.

A teď jak se k tomu postavit. I když předvádějí hromadu velmi zručných riffů, nápadů, melodií a struktur, jako by tohle nebyli Machine Head. Někdo bude říkat, že kapela má na víc, ale mnohým toto bude bohatě stačit. Až budou brutální pískací panterovské riffostroje zase v kurzu, kvartet je s přehledem zahraje. Na poslední desce však hraje pro někoho jiného a na půlku možného výkonu. Jak se dnes všude říká: Inu, kapela přece dospěla.