„Co to kurva zase je?“ Taková bude nejspíš otázka každého po několika desítkách sekund poslechu tohoto CD. Pokusím se to v těchto řádcích trochu objasnit. Ale tu zbylou (a nejdůležitější) námahu – totiž poslech samotný - si každý posluchač bude muset odtrpět sám. Tenhle počin totiž není pro každého.

Lépe řečeno: letmým odhadem zhruba pro tři lidi z pěti milionů. Malignancy totiž zvysoka prdí na ohledy vůči ostatním a opět posunuli možnosti techdeath kompozice zas dál od chápání běžných smrtelníků. Inhuman Grotesqueries není deska na jeden, dva, pět, deset, ani dvacet poslechů; je určena pro ty, kterým vůbec nebude vadit strávený čas nad jednou deskou třeba i čtvrt roku. Nebude to však pomalé navykání a podmanění se tónům („hudba je droga“), ale utrpení z nepochopení sledu několika sekund tmelících bizarní pokřivené zvuky („hudba je výzvou pro nové chápání zvuků, totiž světa kolem nás“). Obě tyto tendence jdou jakoby proti sobě, aby si po nějakém tom čase podaly ruce; jinými slovy, kdo se Malignancy bude věnovat déle, bude štědře odměněn.Malignancy je absolutně specifická kapela, kterou buď budete milovat nebo nenávidět (spíše vám budou ukradení). Oni prozkoumávají, kam je až možné zajít. To, co se v jiných hudebních sdruženích buduje na ploše několika minut, to se Malignancy snaží nacpat do posluchačů v řádu pár sekund (někdy i desetin). Jak popsat jejich tvorbu… Představte si nejvypjatější polohy Gorguts, ty do sebe zašmodrchejte, noty předejte králíčkovi Duracellovi, ten totiž vydrží déle a máte zhruba jasno. Ve výsledku zní třeba takový The Dillinger Escape Plan jako básnička pro malé děti (toto nejsou má slova). Má představa, jak asi byla nahrána tato deska je zhruba následovná: pořádně se sjet perníkem, za tři dny to nahrát a pak být měsíc na kapačkách.

Co fascinuje na tomto sdružení? Za dobu své existence si vytvořili svojský sound, který na Inhuman Grotesqueries dotáhli k dokonalosti, novinka má skutečně perfektní produkci, jež se v žánru jen tak neslyší. Pískání, vazbení, kvílení, rovné nápady takřka neexistují. Neznám podobně znějící kapelu se stejným rukopisem. Jejich riffy obsahují často další 2-3 (sub)riffy a celý tento celek se vejde na hrací plochu šesti sekund (například začátek dvojky z minulého MCD). Kdo však tyto kvílivé pazvuky nedekóduje, kostra skladeb se mu neodvratně rozsype a zůstane mu kytarový bordel (až nyní mne trkla souvislost s jedním z názvů maligních „táborovek“ Skeletal Integrity; ať žije close reading!). Nepochopí vztahy mezi jednotlivými díly, například to, jak jsou jednotlivé součásti rifů poskládány v závěru skladeb, že jsou jinak využity a vytváří jiný spád a drive (konec Pathological Imperative). Když alesrovnávám třeba s takovými Psyopus, kteří vrství jednu magořinu za druhou, Malignancy se k svým nápadům mnohem častěji vrací, riffy jsou však v jiném soukolí, jinak pracují a vytváří tak neuchopitelnou dynamiku skladeb.

Zbývá jediný kámen úrazu – zpěvák. Pan slyšící na jméno Guttural Huhlák techdeathový sound posunuje do jiných – obhroublejších – končin. Otázkou teď je, zda je to škoda a jestli to může být i jinak. Stále si totiž při poslechu kladu otázku, který typ vokálu by se do Malignancy hodil lépe (možná Corpsegrinder?). Tak, jak to je, je to možná nakonec nejlepší…

Domnívám se, že pro Malignancy je rozumnější vydávat pouze EP (nebo si poslední desku rozdělit na dvě půlky). To minulé, Cross Species Transmutation, zůstalo v mých očích nepřekonané.

P.S.: Jen malá otázka do éteru. Proč jsou všechny techspolky ze zámoří? Není v tom taky trochu americká touha „to všem nandat“?