Metalický kolovrátek (čti: vcelku obyčejný rokenrol s vysokým podílem těžkých kovů)

Po řadě leckdy jen obtížně uvěřitelných stylových přemetů se havíři Malignant Tumour zhruba před pěti lety dopracovali k současnému výrazu. Ten jim jednak konečně můžete bezezbytku věřit, jednak se v něm nenásilně kloubí v současnosti tolik populární ohlížení po kořenech tvrdé muziky s přiznáním dávných hudebních lásek i trochou z nedávné tvorby skupiny (koneckonců, UK crust nebo chcete-li peace-punk kdovíjak daleko ke klasickému thrashi nikdy neměl).

Burn in Hell, první dlouhohrající vlaštovka v novém hávu, se záhy po vydání stala klasikou (byť pro zcela odlišné publikum), stejně nesmrtelnou jako svého času patologická óda na radost Eat the Flesh… and Vomica anebo o pár let později debut „holandské“ sestavy Dawn of a New Age.

Změny, které novinku od Burn in Hell a neméně vydařeného následovníka In Full Swing posouvají zase dále, lze hledat jak v drážkách desky, tak mimo ně. Barvákovo DIY nadšení nahradili agilní slovenští Metal Age, ovšem tento detail většina posluchačů na hard

disku ani nepostřehne, respektive bude jí lhostejný. Co však pocítí ihned, je vynikající zvukové balení novinky. Malignant Tumour nejsou první domácí kapelou, která nahrávala s evropskou producentskou špičkou, leč ani Endless, natož Hypnos ze spolupráce s hvězdami za pultem nedokázali vytěžit tolik. Andy Classen písničky oděl do hávu špinavého tak akorát, aby neprosvitlo příliš rokenrolového pozlátka, a přitom čistého dost na to, aby vynikla poznávací znamení a nejsilnější zbraně kapely, totiž kouzlo jednoduchosti a přímého tahu na branku.

Šlo by jistě polemizovat, že novinka dohromady nic moc nového nepřináší. Ale u zavedené kapely, která jede ve své lajně, z níž nehodlá (a ani nemá důvod) uhýbat, rozhoduje jen a jen síla nových písniček. A v tomto ohledu je Earthshaker zboží vskutku výstavní. Metalické rokenrol-kolovrátky jsou dlouhé tak akorát, aby nenudily, a dostatečně nápadité, aby se nemíchaly se vzpomínkami na předchozí desky, i na to, aby se neslily v jednolitou kouli. Lze lomit rukama, že (mimo jiné) Motörhead hráli to samé už v druhohorách, kdy Bilos ještě tahal (mince-)kačera na skrývce, lze se pozastavovat nad angličtinou (zamyslel se autor téhle poznámky nad tím, kolik nesmyslů je v textech kapel, pro něž je rodným jazykem?), lze donekonečna přetřásat jakože kontroverzní, přitom vcelku vtipný doprovázející videoklip.

Jenže žádné z těchto spekulací nemění nic na tom, že Earthshaker je špička ve svém oboru, která mimo jiné dokazuje, že i české kapely mohou točit desky evropského formátu. A stvrzuje i výjimečnou Bilosovu muzikálnost, neboť ve všech stylech, k nimž doplul tak řečeno vlivem prostředí, se odkázal zabydlet jako kdysi dávno ryby ve vodě.