Na začátku byla zvědavost, co stojí v pozadí letošního společného turné Old Man Gloom, Circle a Trepaneringsritualen. Ledabylý průzkum odhalil skutečnost, že předloňská deska finských veteránů experimentálního rocku Circle vyšla na Hydra Head Records a také tuhle spolupráci Circle s Mamiffer, ve kterých si Aaron Turner (Old Man Gloom, Isis aj.) se svojí manželkou Faith Colocciou užívají radovánky v rámci ambient/noise/experimentální hudby. U těch prvních se ještě v rámci představování zastavím, i proto, že tu za pár dní budou hrát.

Circle jsou poměrně podivná a nevypočitatelná kapela (přece jen, jsou to Finové), která si libuje zvláště v hudbě 70. let. To čítá převážně různý psych/space/prog/krautrock, dále nějaké ty experimentální divnosti a ano, také heavy metal a punk. Kromě toho, že všechny tyhle věci zvládají hrát velice dobře, nápaditě a zábavně, je pro ně typické chrlení ohromného množství materiálu (jen loni vydali 4 desky, letos zatím stihli jednu studiovku, živák a single). Slyšel jsem pouhý zlomek jejich tvorby (slyšel někdo víc?), i přesto se mi zatím zdá, že nejsou schopni vydat vyloženě slabou/špatnou nahrávku, v těch nejhorších případech je to alespoň celkem sranda. Často se také mění a různě míchá sestava, přičemž jediným stabilním členem je Jussi Lehtisalo, který spolu se dvěma dalšími členy Circle tvoří jádro Pharaoh Overlord (ano, ta kapela, co předloni vydala split s Grails a hlavně velmi dobrou desku Lunar Jetman). Mj. Circle za jeden ze svých inspiračních zdrojů označuje i Jun-His z Oranssi Pazuzu.

Tak, zpátky k recenzované nahrávce. Ta určitě patří k tomu lepšímu, na čem se členové Circle i Mamiffer podíleli. Už název desky dává nějakou, byť mlhavou, představu, o co tady půjde. Že se varhany, ať už ty kostelní nebo elektrické výborně hodí pro drone/ambientní hudbu, věděli už Popol Vuh v 70. letech (In Den Gärten Pharaos). V uplynulé dekádě tenhle poznatek skvěle využili například Asva nebo SunnO))) (Dømkirke). Pokud ta jména a jejich hudbu znáte, mohou se vám při poslechu této desky vybavit. Nemluvím však, a to ani v případě následujících přirovnání o nějakém kopírování či výrazné podobnosti, inspirace ve zmíněných tam ale cítit je. Nezanedbatelný je i vliv minimalistické, moderní nebo, chcete-li, avantgardní klasiky.

Většina materiálu byla nahrána a částečně i přímo vznikla v Centrálním kostele ve finském Pori, domovském to městě Circle. Nahrávka je citelně nasáklá atmosférou posvátna, která pohltí velmi rychle již na začátku Kaksonen 1, právě díky schopnosti skvěle využít zvuku varhan v kombinaci s dalšími nástroji. Zvuk kytary může připomenout novější Earth, „hodné“ SunnO))) (Alice), nebo spíš znovu Asva, ale i oproti nim je tu zkreslené kytary méně a často se ke slovu dostane kytara akustická. Rytmika je ve většině skladeb také převážně úsporná a nenápadná, nebo úplně absentuje, ty přesto plynou poměrně svižně. V první skladbě odvedl dobrou práci všudybyl Eyvind Kang. Jeho „skřípání a vrzání“ na violu, spolu s dalšími ruchy a zvuky vytváří zajímavý protipól k vyklidněnému podkladu. Právě ona nejednoznačnost a rozpolcenost téhle hudby je zajímavá a líbí se mi. Album prostupuje více nálad a rovin, od naprosté vyrovnanosti přes narůstající neklid, až po občasné vypjaté a nervní momenty, které jsou někdy umocněny rozmanitými vokály. Od zpěvů, zaříkávání, až po různé kvílení, skřeky a řev. Světlo potkává temnotu, mše v kostele se mění na čarodějnický sabat v lese, tam a zase zpět.

Nejsilnějšími kusy jsou tu pro mě oba díly Kaksonen, Vessel Full of Worms a pak Tumulus, ve které kytara, perkuse a ve druhé polovině i příjemný zpěv připomenou nějaký „přírodní“ (neo)folk, nebo spíš to, co si z něj vzali třeba Agalloch, vzhledem k provázanosti s dronem mě tu napadli i Menace Ruine. Dosti povedená je i Vaso Luna s podmanivým, psych folkovým vybrnkáváním a šamanským zaříkáváním ve finštině. Slabší mi v celkovém kontextu přijde druhá, nejkratší Parting of Bodies, která má namířeno snad až někam do vod špatného dark ambientu a klávesové „neoklasiky“. Nějaké výhrady mám i k Mätäneminen, kde zase vystrčí růžky smysl Circle pro zlehčování až parodii. Naštěstí to zůstane někde na hraně a onen cílený patos v kombinaci s mírně iritujícími klávesami a pseudo-operním zpěvem zůstane zábavný, právě kvůli citelnému nadhledu. Tyhle dvě skladby nejsou vyloženě špatné, ale trochu zbytečně narušují provázanost celku výlety do příliš odlišných hudebních světů a klidně bych se bez nich obešel.

Možná lze této nahrávce vytknout, že vlastně nepřináší mnoho nového, nebo že jsme už něco (+ -) podobného slyšeli, třeba i v lepším provedení. V hodnocení alba k tomu přihlížím. Důležitější pro mě ale je, jak většina desky skvěle funguje, baví, roste, dokáže pohltit a občas i příjemně překvapit využitím potenciálu a nápaditým kombinováním jednotlivých prvků, které zahrnuje.

K poslechu zde: https://mamiffer.bandcamp.com/album/enharmonic-intervals-for-paschen-organ