Tor-Helge Skei má několik tváří. Démony si momentálně léčí v Manii, což je jeho blackmetalové alter ego. Pocta ortodoxnímu Norsku ze zlatých devadesátých, atmosféra strašidelná a uvěřitelná, klávesy decentní, vše zvládnuté s citem srdcaře. Ovšem žádné retro, je to pamětník. Další jeho polohu hledejme ve škatuli nejvhodněji označitelnou za avantgardu – třeba těžko zařaditelný projekt Kkoagulaa. Typický post-black. Tedy elektronika, trip-hop, masivní ambietní plochy, z povzdálí kytara prohnaná přes laptop, jen ne žádný metal. Pak tu máme Tor-Helgeho romantičtější tvář. Nejpřístupnější se ukázal být Skei, když začal spolupracovat se zpěvačkou Annou Murphy z Eluveitie a loni jim pod jménem Lethe vyšla deska When Dreams Become Nightmares. Mix psychedelie, rocku a temnější taneční hudby. A někdo tomu všemu říká trip-hop. Proč ne. Kritika nadšená, objevila pro mainstream zajímavou postavu.

Leč jméno, se kterým je Skei spjatý nejvíc, zůstává v temnotě undergroundu i nadále. Manes. Původně syrový black bez žádných příkras, později pro Norsko typický obrat k avantgardě, pak konec. Pár let pauza a po zmrtvýchvstání loni deska. Mají všechna zmíněná jména spolků spojených s Tor-Helgeho tvůrčím géniem něco společného? Průsečík a nosný základ jeho soukromého vesmíru nacházím v melancholii/depresivnosti (dosaďte podle své nátury). Z hudby Manes je cítit ovzduší přicházející apokalypsy. A je jedno, jestli kapela zuřivě tlačí na metalovou pilu, nebo u ní hraje prim pomalý trip-hopový beat. Atmosféra konce světa je pořád tady.

Aby bylo jasno, poslední deska Be All End All je suverénně nejjemnějším počinem Norů. Dominance boosteru je minulostí, přichází království elektronické. Paradoxní přitom je, že když už se hrábne do strun, skladby se nesou spíš v oddychovějším duchu – slyš Name the Serpent nebo Turn the Streams. Pojítkem mezi minulostí a rokem 2014 je výrazný vokál salónního kavalíra Asgeira Hatlena. Ten tady dostává mnohem větší prostor než dřív a popravdě řečeno, vedle výrazných samplů a vůbec celého elektronického Skeiova cirkusu (basák Torstein Parelius a kytarista Eivind Fjoseide jsou jen kulisáci), je tahounem desky. Kromě zasněného přednesu zkouší i jiné hlasové polohy a experimentuje. Zvládne celou paletu emocí – romantický refrén v A Deathpact Most Imminent, arcturusovské pitvoření v A Safe Place in the Unsafe, ospalý projev znuděného elegána v Blanket of Ashes. Hudba okolo něj ho doplňuje, někde podtrhuje, jinde se zase pro změnu staví do kontrastu. A přitom je tak křehká, nenápadná a na první poslechy až nudná. Síla celé desky totiž stojí na jediném prvku – aranžích. Tak zvukově propracované album tu dlouho nebylo. Každý šelest, najemno odtónovaný beat, ruch, všechno má své místo. Nic nepřebývá, nic nechybí. Písničky jsou přitom strukturou trapně jednoduché – sloka, refrén, mezihra, refrén, konec. V Broken Fire se opakuje jediný motiv, ale postupně se na něj nabalují další vrstvy a napětí roste. Pořád se tam něco děje!

S blížícím se koncem alba přichází i jeho nejsilnější skladba – balada The Nature and Function of Sacrifice. Doják, při němž musí plakat celé lavinové pole kamenů. Jednoduchá vybrnkávaná melodie zabalená do snového odéru jakoby ani nebyla z tohoto světa. Když se přidá decentní beat a píseň spěje do svého finále, zní tak křehce, jako kdyby se rozpadal ohněm spálený novinový papír. Po tak silném emocionálním zážitku zní poslední Turn the Streams až nepatřičně. Co si to dovoluje se po ní vůbec ozývat? Možná jediný drobný kaz na jinak dokonalé desce. A po roce jejího poslouchání dospívám k následujícímu závěru: Nejlepší album Manes.