Když jsem se před nedávnem rozhodl, že se trochu systematičtěji budu věnovat několika norským kapelám, jméno Manes bylo jedno z prvních jmen, které mi přišlo na mysl. Také poněkud stranou zájmu, ale přitom soubor s tváří, jež lze rozeznat i v newyorském davu. Manes i přes svou hudební škatulku nereprezentují nestravitelné experimentování, ale jednotlivé složky v multižánrovém celku dokáží zahrnout do přehledných písniček, až se zdá, že na takovém sloučení rapového přednesu, breakbeatu a blackové kytary vlastně nic není (viz skladba Come to Pass).
Manes si prošli – v postblacku standardním - stylovým obratem na přelomu milénia. I když to je poněkud nepřesné; materiál na debutu Under Ein Blodraud Maane byl již z první poloviny devadesátých let. Ten lze

charakterizovat jako pomalý black s emocionálním výstupem ne nepodobný raným Dismal Euphony. Vilosophe byla však fackou všem. Na této desce se tvář Manes zformovala. Podotýkám, že avantgardní je jejich přístup ke stylům, nikoliv formou kompozice. Manes totiž výhradně skládají enigmatické písničky, v nichž mnohdy opovrhovaná hudba osmdesátých let dostává nový tvar. Dark pop (v linii třeba takových Depeche Mode) se mísí s (post)punkem, atmosféru v pozadí dokresluje blacková kytara a celé to završuje nenapodobitelný vokální projev Asgeira Hatlena (ten mi ve vypjatých polohách evokuje Ozzyho, neuvěřitelné).
Manes se posunují vpřed ve skocích. EP View bylo předzvěstí dalšího, přesto již umírněnějšího vývoje a deska How the World Came to an End to potvrzuje. Hudebníci jdou hlouběji do útrob elektroniky a přitom zůstávají písničkáři. Blackových elementů ještě ubylo (Come to Pass a My Journal of the Plague Years budiž výjimkou) a tentokrát je exkurze do osmdesátých let ještě zřetelnější. Co však přetrvává, je tísnivě apokalyptická a zároveň teskná atmosféra. Ta je podporovaná kvílivým kytarovým vazbením, jež neodmyslitelně evokuje ranou Anathemu. Mám i dojem, že nikde jinde snad kromě Saturnus jsem tento prvek neslyšel.
Muzikanti samotní nazývají svou tvorbu „omnidirectional deconstruction“. Ačkoliv je třeba být k podobným sebestylizujícím prohlášením ostražitý, tento terminus technicus lze použít jako manuál k poslechu. Asi nejvhodnější je použít druhou v pořadí Come to Pass: na ní je nejvíce slyšitelné, jak

se jednotlivé žánry jako puzzle rozeberou a poskládají jiným způsobem. Ulverovská atmosféra (období Perdition City), podkreslující zvuk podobný morriconovské harmonice, originální rapový přednes hostů; celý tento galimatyáš gradující v jakémsi blackovém house. Fantastická píseň. Ostatně další nezůstávají v pozadí.
Nekonvenční svěží dílo. Tentokrát zakamuflované v „normálně znějících“ písničkách, jejichž utajený obsah je radostí objevovat. Pro odhalovaní jednotlivých podloží alba tedy rozhodně doporučuji sluchátka.