Pro ty, kteří by náhodou netušili, zmíním, že bratrstvo šíleného řezníka ukončilo svou činnost v roce 2000. Hlavní protagonisté nebyli tehdy spokojeni se stavem tehdejší černěkovové scény, kdy se mnohé etablované kapely utápěly v avantgardních vodách a zároveň se z hlubin vynořilo množství trendových spolků snažících se svézt na vlně komerčního úspěchu alb Enthrone Darkness Triumphant a Dusk and Her Embrace od Dimmu Borgir a Cradle Of Filth. Slovní spojení black metal tehdy ztrácelo svůj původní význam, už nešlo o revoltu proti zaběhnutým metalovým konvencím a o snahu tvořit nenávistnou a těžce stravitelnou muziku. Black metal se pomalu, ale jistě stával trendem,

podobně jako death metal na konci 80. a v počátku 90. let. Dle zákonu akce a reakce si i tento vývoj vynutil odpověď – některé bandy ukončily činnost úplně (případ Maniac Butcher), jiné se obrátily proti proudu času do starých zlatých 80. let (případ Darkthrone) a další se pro změnu vydaly cestou extrémnějšího sebevyjádření v podobě NSBM. Dekádu nato, kdy šílenství okolo Daniho Filtha a jemu podobných vcelku ustalo (aspoň takový je můj osobní dojem) a kdy množství mladších kapel projevuje hlad po tradičnějším vyznění černého metalu, v němž je patrný vliv starého thrashingu, povstali z prohnilých rakví i rarachové z města chmelu, dali hlavy dohromady a všem pravověrným servírují Masakr. Tak se nazývá aktuální album vycházející v těchto dnech pod hlavičkou amerického vydavatelství Negative Existence. Účastníci žateckého koncertu Maniac Butcher, který se uskutečnil zhruba před rokem, již možná tušili, že se chystá další veliký blackmetalový návrat. Osobně jej velmi kvituji, přestože comebacky dvakrát nemusím, domácí scéna ale legendy potřebuje. A já sám budu mít konečně šanci navštívit koncert (doufám).
U Maniac Butcher jsem si za ta léta utvořil jakýsi obraz o tom, jak tato kapela zní a znít by měla a jaké postupy ve své hudbě ponejvíce aplikuje. Když přistupujete k novému materiálu vaší oblíbené nebo alespoň vám dobře známé kapely, zřejmě máte ohledně jeho obsahu určitá očekávání. U žatecké formace toto platí možná dvojnásob, protože pokud hledáte synonymum pro zastydlost, neochotu jakkoliv experimentovat, kamkoliv se posouvat či jakkoliv měnit zvuk, nechoďte nikam dál než k Maniac Butcher. Je jasné, že nová nahrávka musela tento obraz do určité míry rozbít. Deset let je deset let a blacková deska z roku 2010 bude těžko znít stejně jako blacková deska z roku 2000 nebo dokonce z roku 1995, ze kterého pochází můj nejoblíbenější výtvor Barbarians. Jinými slovy, Masakr mě ze začátku pořádně zaskočil.
I když jsem jakousi změnu čekal, v podvědomí mi stále zněla Píseň černých vran. Prvních několik poslechů doprovázely pochybnosti – jsou tohle

skutečně králové českého black metalu? Sekané riffy á la jakási moderna? Nejde o další zpackaný comeback? Kam se vytratilo ono temné charisma starých nahrávek? Tohle přece není to, co jsem si představoval. Zřejmě jsem ještě ortodoxnější než samotní hudebníci – takovým směrem se ubíraly mé myšlenkové pochody. Další návštěvy žateckého hradu mé dojmy sice o něco vylepšily, ale pochybností a rozpaků mě úplně nezbavily. Je to zkrátka jiné. Maniac Butcher složili na jejich poměry vcelku pestrý materiál, více pracují s nástroji a přileštili sound (proč nejásám, objasním v dalších řádcích).
Spojení „na jejich poměry“ je v tomto případě klíčové, o nějaké progresi vůbec neuvažujte. Abych byl konkrétnější, na albu nalezneme kromě čisté blackařiny i množství thrashových sekanic a brejků a taktéž postupy, které se používaly ještě v dobách, kdy byl thrash metal ještě neznámým pojmem. Pouze Barbarudův hrdelní projev zůstal stejně chorobný jako dříve a já mám opět slušné potíže porozumět textům. Ne že by to tolik vadilo, je snadné si je dohledat. Ženské vokály nebo klávesy jsou samozřejmě jako vždy přísně zakázány. Když o tom trochu víc přemýšlím, Masakr by možná snesl přirovnání k desce Epitaf, která rovněž nebyla na hlukové stěny až tolik bohatá jako její předchůdkyně a oplývala o něco kvalitnější produkcí. Je ale nutné poznamenat, že zrovna Epitaf mám najetý o dost méně než starší kusy, tudíž bude pravděpodobně lepší se podobným spekulacím vyhnout.
Teď k onomu „nejásání“ – vylepšená produkce zde podobně jako u poslední nahrávky Stínů plamenů, kterou jsem rovněž před nějakou dobou recenzoval, ničemu nepomohla. Uhlazený sound čistému blacku všeobecně moc neprospívá a takto postižené skladby mají tendenci se bořit do bahna sterility a nudy, pokud nevymyslíte nějaké opravdu zabijácké riffy. Masakr se sice neboří, ale sem tam si

botku zašpiní. Oproti starým albům se tváří jako farbitý elegán, kterému ovšem brzy dojde ostrovtip. Napadá mě analogie s grafikou u PC her, na první pohled to vypadá skvěle, ale ke hratelnosti cosi chybí. Další věc, která mi poměrně vadí, je jistá nelineárnost většiny skladeb. Říkám si, teď už to přijde, když se rozjede zajímavý motiv, jen aby byl vzápětí nahrazen jiným, zdaleka ne tak dobrým, nebo přerušen zbytečným brejkem. Nejlépe z toho vychází zthrashovatělý zásek Rozhodnutí nezvratné všecken mír rozhodně rozvracející, který je pro mě jasným stand-out trackem.
Jdu si pustit Píseň černých vran! S těžkým srdcem 6.5...