Elizabeth Olsen (třetí sestra známých Olsenovic dvojčat) se po dvou letech života na farmě v uzavřené komunitě vrací do „normálního“ života a překvapivě utáhne celý tento trošku plochý, prapodivný a obrazem a atmosférou vyprávěný film.
Přiznám se, bylo pro mě velkým a milým překvapením, že rodiče hollywoodských dvojčat Mary-Kate a Ashley Olsen zplodili ještě jednu dceru, která na rozdíl od starších sestřiček prý umí hrát. A musela jsem si to ověřit. Tak jsem si pustila malý americký film s podivným názvem a pozitivními recenzemi Martha Marcy May Marlene.
Martha (Elizabeth Olsen) se po dvou letech života na farmě v uzavřené komunitě vedené charismatickým Richardem (John Hawkes) vrací do „normálního“ života. K sobě ji vezme její sestra s manželem, aniž tuší, co se s ní v posledních letech dělo a jaké to na ní zanechalo následky. Martha se pohybuje ve velkém domě ve strachu, že lidé z komunity si pro ni přijdou, a ztrácí schopnost rozlišovat dvě odlišné reality, na jejichž pomezí existuje její vědomí. Vzpomíná na poslední dva roky života, kdy nebyla Marthou, ale Marcy May.
Dějová synopse naznačuje, že film by mohl být studií vlivu života v uzavřené ideologické komunitě řízené jedním člověkem na lidskou mysl. V podstatě ano. Jenže jde o studii tvořenou obrazy a jednotlivými scénami, nikoli slovy nebo myšlenkovou analýzou. Na konci filmu si člověk uvědomí, že vzorec propojování Marthina „nepřístojného“ chování v současnosti je následkem něčeho, co se dělo či dělalo v komunitě. Film se však na prostředí komunity v podstatě nesoustředí. Divák sice získá vcelku jasnou představu, jak členové komunity žijí, jak jsou „zasvěcováni“, jak postupně přestávají být individualitami a stávají se jen součástmi celku. Nicméně jde spíše o obrazy a dojmy, proto se o idejích hlavy komunity nedozvíme vlastně nic, kromě toho, že majetek a úspěch jsou životní měřítka na houby...ale jaká jsou ta správná, to neví ani Martha ani divák. Těžko říci, zda je tento nedostatek myšlenkové pozornosti výrazem negativního postoje tvůrců k tomuto způsobu života nebo pokusem přinutit diváka samostatně přemýšlet a dělat vlastní závěry z viděného. Není tak těžké si všimnout, že Patrick dává všem vlastní jména, všichni spí (a souloží) v jedné místnosti, sdílejí oblečení...ale už si můžete jen domýšlet, je-li to příznakem nivelizace psychicky nalomených individualit do pokud možno co nejhladšího celku nebo to prostě jen je.
Co se týče života v komunitě a jeho atributů (vztahy žen s „vůdcem“, násilí, nenápadné vymazávání individuality), určitě je lepší sáhnout například po filmu Z úst do úst s Ellen Page. Pokud chcete okusit herectví Johna Hawkse, možná bude zajímavější volbou Do morku kosti nebo seriál Deadwood, pokud však chcete poznat Elizabeth Olsen, zkuste dát její Marthe a Marcy Mae šanci. Elizabeth Olsen je totiž pravděpodobně ten důvod, pro který není třeba litovat času u filmu stráveného. Právě ona je tím, na čem stojí scény z roviny současnosti, ve kterých se postupně odkrývá Marthina zničená osobnost. Kamera často zůstává jen na jejím těle nebo obličeji, ačkoli to hlavní se odehrává mimo záběr. V současné linii drží víceméně prázdný výraz, za kterým dává občas tušit zmatek, občas agresivní obranu vůči starostlivé sestře a normálnímu světu, který už
Martha nedokáže pochopit. Za lehké podpory Hawkse utáhne tenhle plochý a prapodivný film. Opravdu se nechce věřit, že tahle nádherná žena krev a mlíko je z Olsenovic rodiny.
Debutující režisér a scénárista Sean Durkin se rozhodl zůstat na povrchu a vyprávět obrazem a atmosférou... a nevyšlo to určitě tak, jak mohlo. Atmosféra je velice slabá a obrazy ne dost magicky působivé na to, aby dokázaly vyprávět (na rozdíl třeba od Musíme si promluvit o Kevinovi). Ještěže měl Elizabeth Olsen, která z filmu dělá alespoň lehký nadprůměr.
---- --- -- - -- --- ----
USA, 2011, 102 min
Režie: Sean Durkin
Hrají: Hugh Dancy, John Hawkes, Sarah Paulson, Elizabeth Olsen, Christopher Abbott, Brady Corbet, Louisa Krause
Vložit komentář