Téměř vždy mne dokáže rozčílit, když se v souvislosti s melodičtěním a uhlazením dřívějšího drsného hudebního projevu kapely dočtu o „zaprodanosti“, „komerci“ nebo prostě o „podbízivosti“. Tento reduktivní přístup jakoby vycházel z přecenění vnějších – nehudebních – souvislostí, v nichž kulturní spotřeba vzniká. Tyto přívlastky implikují čistě sociální konstrukce a ne muziku samotnou. Mastodon a jejich nová deska, kauza jako noha! Že koncertují se Slayer nebo Metallicou? Co si to dovolují? Prosím vás, která kapela by toho nechtěla dosáhnout? Po Mastodon se ta druhá zmíněná „instituce“ může jenom ztrapnit. Fakt, že tyto soudy pronáší „nezaujatí“ kritici hudebního průmyslu, kteří se posléze jdou navečeřet do McDonalds, raději ponechme stranou.

Mastodon je zvláštní kapela. Výjimka potvrzující pravidlo. Přízrak štěstěny. Stále se sám sebe ptám, jak je možné, že se tato skupina dostala do povědomí širší, tvrdým kovem netknuté, veřejnosti, která jakoby stále přežívala v představě, že metal je synonymum pro malinké teritorium vyšinutých neumětelů. Nikoliv, Mastodon zdaleka nejsou tak tuctoví a prvoplánoví jako celá dnešní americká neoheavymetalová vlna. Na mainstreamové posluchače klade nebývalé nároky na vnímání jejich písní, v nichž si přijde na své jak muzikant obdivující instrumentální výkony nepřekračující mez exhibice, tak i obyčejný fanda, který si chce prostě jenom zazpívat třaskavě výbušné, emocemi nabité melodie. Kapela se pohybuje na samé hranici dvou světů, ale nesklouzává do žádného z nich. Nejedná se o sonickou inzultaci typickou pro extrémní metal (ať už jde o death metal, mathcore nebo sludge) postavenou na neustálém atakování posluchače. Není to ani hard rock ubíjející svou přímočarou jednoduchostí. Možná proto si dokážu představit čtyřhodinový poslech Mastodon na jeden zátah bez známky nudy. Když ležím v posteli, kope mě do zadku, ať vstávám, když neuroticky nevím, co dělat dřív, zasněně mi šeptá do ucha: „Klídek, klídek.“ Zkrátka neustálá variabilita, tak jako život sám. Tedy ovšem pokud ho takto chcete vidět.

Abych se vrátil k úvodu tohoto textu, přímo na něj navážu tím, že nová deska Mastodon i přes svoje změkčení nebo lépe řečeno zrockovění výrazu, vůbec není jednorázová rychlokvaška. Komerce? Jak si potom vysvětlit dvě skladby mající přes jedenáct minut? Desku sice uvozují dvě nejchytlavější písně (Divinations a Oblivion), nicméně o nějakém mainstreamu nemůže být řeč. Kvarteto neubralo nic ze svých skladatelských maxim, ani se nejedná o nějaký stylový veletoč; Mastodon jako správnou výrobní značku i nadále poznáme po několika vteřinách. Crack the Skye je však protentokrát emocionálně mnohem nejednoznačnější – kapela sice pořád využívá zuřivosti svých tvrdých rifů známých z počátků jejich tvorby (viz debut Remission), ale ty jako částečky stavebnice opatrně vkládá do promyšlených kompozic, kde má vedle sebe místo jak teskné sólo, akustická vybrnkávačka, různorodé vokály (přidal se i bubeník Brann Dailor), mistrné bubenické beglajty a časté psychedelické nálady.

Crack the Skye totiž vévodí zasněná nálada jak vystřižená ze zašlých hudebních časů. Komplikovaný psychedelický hard rock? Stoner metal infikovaný houbičkami z éry hippies? Společné randez-vous hammondek a učebnice matematiky? A co třeba náběhy do country stmelené s Pink Floyd? Vše je správně, ale tohle všechno je pouhým zlomkem palety pocitů obsažených v Crack the Skye. Rezultátem není nic jiného než strhující a úchvatné, nikterak podbízivé album, které zaujme každého otevřenějšího rock/metalového příznivce.