Není to zase tak dávno, co MASTODON vydali své první živé album Live at The Aragon. Konkrétně na něm zaznamenali hlavně svůj materiál z období koncertní propagace alba Crack the Skye. Letošní živák je však o něco obsáhlejším materiálem a představuje rovněž zejména poslední řadovku, a sice dva roky staré album The Hunter. A protože již na minulém záznamu došlo na důkladný průklep rasputinovského konceptu (Crack the Skye), je zde právě tohle vynikající, dle mého vlastně i stěžejní, dílo jejich diskografie zastoupeno poněkud sporadicky, tedy pouze dvěma songy, což je při výsledném počtu čtyřiadvaceti položek velmi málo. To celé vlastně ve výsledku značí jedinou slabinu na jinak povedeném a dobře ozvučeném záznamu. Nebudu se zde věnovat vizuální podobě koncertu, protože na rozdíl od audio verze jsem měl z té obrazové možnost shlédnout jen útržky.

Není třeba více připomínat, že MASTODON dnes patří k nejzářivějším zjevům na poli americké metalové hudby posledních deseti let, nejsou-li vůbec tím nejzářivějším. A je mým opravdu velkým přáním, zažít je koncertně u nás někdy v pozici headlinerů (osobně jsem je viděl dvakrát jako předskokany), jak odehrají svůj kompletní téměř dvojhodinový program. Vzhledem k délce zde recenzovaného záznamu je zřejmé, že takový koncert MASTODON stojí opravdu za to. Jde o oslavu poctivé a nanejvýš progresivní metalové hudby. Celá kapela do publika bez prodlev chrlí jednu vypalovačku za druhou, aniž by večer krájela dlouhými, přiblblými proslovy, nebo jinak zdržovala svůj hrací čas. V tomhle je rovněž síla MASTODON, ovšem i jiných, kteří netrpí potřebou se vykecávat. Z nahrávky je tedy jasné, že dotyčný únorový večer ve vyhlášeném londýnském stánku Brixton Academy musel vydatně nakopávat.

Podobě letošního živáku, ve kterém se jinak nachází hned devět položek z posledního alba The Hunter, velmi prospělo zpřehlednění a určité zjemnění, ke kterému došlo právě vlivem materiálu z poslední řadovky. Jsou to právě skladby z posledního díla, které vyznívají naživo silně a výrazně. Ať už mám na mysli stěžejní hitovku Black Tongue, nebo i kterýkoliv z rychlejších zářezů – zde uvedu např. famózní Spectrelight; je zřejmé, že právě tyto skladby vyznívají mnohem lépe než starý materiál kapely. V tomto ohledu se jim můžou rovnat snad jen některé přímočaré rubanice z alba Leviathan, kde se rozhodně nešetřilo na natlakovaných bagroidních riffech. Povedla se i epická Sleeping Giant - ostatně jako jedna z mála zde umístěných skladeb, příslušících jinak k poměrně chaotické nahrávce Blood Mountain, která se dá i poslouchat. Ze zpětného pohledu a při poslechu této koncertní směsky považuji právě období Blood Mountain za přešlap, skladatelský výpadek, úlet, jenž je, při srovnání s věcmi před i po, pouhým nesmyslným chaosem. Ve výsledku je tedy tahle živá nahrávka povedeným a velmi obšírným záznamem.