Když žijící legenda točí nový film, vždy to přitahuje pozornost. A když vyjde najevo, že se bude jednat o film značně neodpovídající tomu, co si s tvůrcovým jménem všichni spojují… prostě o novém filmu Woodyho Allena se toho napsalo před uvedením tolik, že se mi nic psát nechtělo. Po první třetině filmu jsem byla rozhodnuta nic nenapsat, protože jsem byla znuděná (!). Při závěrečných titulcích jsem ale věděla, že Match Point si pár odstavců zaslouží. Allenovi je třeba přiznat minimálně to, že napsat a natočit velmi dobrý film prostě umí. I bez New Yorku, bez jazzu a bez humoru.
Chris Wilton, mladý tenisový trenér, přijíždí do Londýna, aby tu něco dokázal. Brzy se mu naskytne nejlepší a nejjednodušší příležitost. Přižení se do bohaté britské rodiny, která oceňuje jeho snaživost, poddajnost a (možná skutečný) zájem o

kulturu. Jenže dobře se rozvíjející hru mu zkomplikuje americká snoubenka jeho švagra Nola. Chris se od prvního setkání s ní přestává kontrolovat, ale Nola jednoho dne z jeho života zmizí. Po nějaké době se potkají v galerii, Chris z ní vymámí telefonní číslo a hra osudu je rozehrána.
Jsem fanynka Woodyho Allena, a proto mu přiznávám plné právo na tvůrčí posun. Match Point rozhodně není žánrový film. Máme tu trochu romance, trochu thrilleru, trochu krimi i trochu toho filosofování. Chris nám na začátku při pohledu na tenisovou síť sdělí, že celý náš život závisí na štěstí. Buď máme štěstí a míček se přehoupne přes síť, nebo zůstane na naší polovině kurtu a prohráváme. Stejně jako Chris se ale můžeme dostat do situace, kdy se sami musíme rozhodnout, zda chceme být dobří nebo šťastní. Toť Allenova zjednodušená životní filosofie pro masy, která by se (konečně) mohla uchytit i ve Spojených Státech. Jenže jak i hlavní hrdina pozná, ono rozhodnutí není nakonec vůbec jednoduché. Nebo vlastně ano, protože i když štěstěna je vrtkavá potvůrka, někdy člověka podpoří i v nejšílenějších okamžicích.
Jakkoli neurotičtí a absurdní bývají Allenovi hrdinové, jakkoli směšná životní moudra pronášejí, vždy se lehce a jemně jako pírko otírají o divákovu duši. Tady se dostávám k problému, který s filmem mám. Jde o dílo z formálního hlediska

výborně zvládnuté, ale po tvůrčí stránce jaksi chladné. Jako kdyby měl Allen pocit, že si něco nového zkusit „musí“, ne že „chce“. Postavy působí v rámci scénáře jako loutky, ke kterým autor nemá žádný vztah. Oba hlavní představitelé hrají výborně, ale z Chrise a Noly prostě nedokáží udělat skutečné lidi. Postava Scarlett Johanssonové prodělává velmi prudkou změnu z femme fatale s pochroumaným podvědomím v hystericky zoufalou stíhačku, což je pohříchu náročný zlom. Ale Johanssonová dělá co může a ze Ztraceno v překladu víme, že umí vyjádřit duševní rozpolcenost mnohem složitější i bez využití svých fyzických předností. Jonathan Rhys-Meyers si ukousl sousto ještě větší,

protože jeho skutečný charakter se projevuje ve filmu velmi postupně a ještě při jeho přemítání o nevěře to vypadá, že neví jistě, co chce. V jeho očích uvidíte nejistotu, vášeň, hrůznou odhodlanost a nakonec mrazivě přesvědčivou prázdnotu. V těch očích, které se zdánlivě nehodí do kladných rolí, protože dobro a lidské teplo v nich skutečně nenajdete. Skvělé. A že tenisový trenér čte Dostojevského a chodí na operu? V opeře se nevyznám, ale Dostojevskij tu hraje jednoznačně roli inspirační, v duchu hesla „když už musíš vykrádat, vykrádej ty nejlepší“. Pozná to každý, kdo četl stejný román jako hlavní hrdina.
Kompozičně by bylo možné film rozdělit na tři části. První část je dosti nudnou přípravou a prokreslením charakterů. Ta nuda by se jistě dala ospravedlnit, kdyby o charaktery postav ve filmu šlo. Jenže nejde. Všechno je však zapomenuto v úseku druhém, kde Allen dokáže vybudovat takové napětí, že následný šok ve vás zůstane i nějakou dobu po odchodu z kina. A třetí část, kde důležitou roli hraje dvojice detektivů (rozkošný James Nesbitt), může vzbuzovat dojem, že Allenovi se scénář ke konci rozpadá. Kdo zná Dostojevského, pochopí, že to není pravda.
V některých momentech se Allen ale nezapře. Například na život britské smetánky a tzv. vysoké umění se dívá stále s ironií, která však tentokrát není účelem (Darebáčci), spíš jen jakýmsi vedlejším produktem. Proto ji také nemusí

pocítit každý. Mít zkušenost s Allenovými filmy se tedy hodí, jenomže to zároveň může znamenat, že se Vám Match Point nebude líbit.
Woody Allen stále umí dělat filmy a snaží se je dělat jinak, i když by do konce života mohl vykrádat sám sebe a publikum by mu to odpouštělo. Match Point je dobrý film, ale stále příliš složitý na to, aby byl komerční. Zároveň mu chybí něco, díky čemu by divák zapomněl, že jen sleduje film. A to je pro nás, kdo se chodíme do kina schovat do mlžného oparu „jiné reality“, trochu zklamání.
---- --- -- - -- --- ----
USA / Velká Británie, 2005, 124 min
Režie: Woody Allen
Hrají: Scarlett Johansson, Jonathan Rhys-Meyers, Emily Mortimer, Matthew Goode, Brian Cox, Penelope Wilton, Eddie Marsan, James Nesbitt