Kdyby mi někdo položil otázku, zda jsou pro mě ověřená jména zárukou kvality, asi bych po posledních albech Devina Townsenda (Ki), Dream Theater, Metallica, Vader, Slayer.. odpověděl ne. U některých přichází plytkost, rutinérství, evidentní pokusy navázat na své předchozí úspěchy a snaha se dostat zas tam, kam kdysi patřili (na vrchol), a tak se oprašují staré známé postupy,Gene Hoglan a Townsendovic přisluhovači jako záruka kvality? Ano i ne. Ze startu Inspired Horrific zní velice slibně, motivy i nálady se na něm střídají, ale pak přijde mírný zlom a nadšení nevydrží po celou dobu. Po několika posleších je zřejmé, že jsou spojeny horkokrevným krejčím, který zuřivě a za každou cenu chtěl všechno sešít dohromady. Je však víc než jasné, že kapela má budoucnost slibnou.kdy se stařešinové snaží přemýšlet jako zamlada nebo dochází k recyklaci starých jmen (čili reuniony). Pak tu jsou ale jména, která si stále udržují vysoký standard (Testament, Anthrax, Machine Head) nebo ti, kteří znovu nalezli pramen živé vody a přímo se resuscitovali (Megadeth). A poslední skupinou jsou ti, kteří se ohlédnou okolo a sáhnou po aktuálních postupech a tvorbu – i zvukově - modernizují (nikoliv do cokoli-core metalů). A toto je případ Mechanism.

Ti jsou podobně jako Wohlbersova-Herrerova Arkaea (další zářný příklad pro mé úvodní tvrzení) ale úplně novou a debutující kapelou. Co to ale má společného s předchozím odstavcem? Mechanism totiž propagují známá jména tlouštíka Gene Hoglana a Chrise Valagao z Zimmer’s Hole a několika Townsendových projektů.

Po prvních tónech Inspired Horrific byste ale asi na mou první otázku ze začátku textu odpověděli opačně. Úvod alba totiž zní velice slibně, motivy i nálady se střídají, jenže to se postupem alba změní, ačkoli v barevnosti palet nálad a stylů se nepoleví a tak je to v případě Inspired Horrific tak trošku složitější, až z tohoto alba věru úplně moudrý nejsem.

Již závěrem (zhruba třetí) skladby vás tam přes nos totiž cinkne to, že muzika jede strašně kompaktně spolu. Co kdo v kapele udělá, druhý často reaguje stejným, až si sami začnete připadat jak, díky nástrojově kopírujícím se paternům, naprogramovaný mechanikoid, což se při poslechu obvykle nestává ani u robo-kapel typu Fear Factory nebo Meshuggah. Je tedy u Mechanism něco výrazně špatně? Ne, Mechanism jsou jednoznačně nejednoznačnou kapelou (i žánrově) a nejsou vůbec špatní, jak by se z mých slov mohlo zdát.

Jestli se Death na Symbolic dali nazvat něčím jako heavy death metalem, u Mechanism bych se také asi k death metalu přiklonil nejvíce, ovšem v powerovější verzi, která má svým vyzněním blízko třeba k Strapping Young Lad nebo Lamb Of God. Album se většinou nese ve středním tempu jakéhosi, zůstanu tedy u mechaničtějšího power death metalu, který přičichá k heavy a progresi ve zvukově efekty doplňovaném, někdy až industriálnějším balení. To samo o sobě ale samozřejmě nezní špatně, ba dokonce místy zní i dost slibně, ale po pár skladbách se postupy Mechanism zají. Jsou hodně stejné (Lord and Thief, Pummel), kdy se podobají náhradním dílům z běžícího pásu ve výfukárně, netáhnou a občas naberou až sterility skalpelu chirurga, jenž se vám chystá provést lobotomii. A to nezachraňuje ani místy solidně bouchající Hoglan (Lobo, Unsinger, Awake – s úvodem desky asi i nejlepší skladby alba).

Je zde tedy něco vážně špatně? Problém shledávám v tom, že Mechanism trošku působí tak nějak odlidštěně jako mechanický hrací box, do kterého sypete drobné s volbou vždy svých oblíbených skladeb, ale vždy stále stejných. Po celé album se Mechanism sice snaží (a vlastně se jim to i daří) motivy rozličně měnit a přicházet s neustálým osvěžováním a úkroky klidně i do atmosféričtějších poloh, ale nějak mne muzika nedokáže pořádně pohltit, natož pořadně vcucnout, po chvíli se ohraje, jen okolo vás bez závažnějších následků propluje.

Zajímavé jsou zde ovšem vokály, které z většiny času tvoří takový hlubší, narvanější výraz doplňovaný jakýmsi thrashovým skřehotem (á la Sadist, Sadus) porůznu prokládaný dalšími vojsy, které zní prakticky vždy jinak, jak plejáda hostů z alba Negative Face. Valagao se snaží seč může, řve, thrashově vříská, skřehotá, zpívá v několika polohách – jednou připomene Schuldinera, jednou Aymara (Control Denied), klidně zabrousí i do silnějších poloh, v Lobo se dotkne výrazu Rune Folgerø z Atrox, v Lord and Thief míří až k projevu Zeta z Ram-Zet. Tak se dá pokračovat dál a dál, ale ani toto nestačí. Ve výsledku to totiž někdy lehce zní, že kapelu přehrává/přezpívává, protože zas až takový cirkus Mechanism nejsou, a tak to uzavřu.

Ze startu Inspired Horrific zní velice slibně, motivy i nálady se na něm střídají, jenže svým notně se opakujícím (i interpretačně kopírujícím se) skladatelským způsobem kapela (pravděpodobně Bryan Sommerville) album zabíjí, nadšení vydrží několik chvil… písní. Škoda, tato deska potenciál má, ovšem nedostatečně využitý. Možná je jen uspěchaná, nedomyšlená, za poslech ale určitě stojí, ne že ne; již pro svou rozpolcenost v názoru doporučuji seznámit se s ní osobně.