Tady v ČR asi málokdo tuší, že v Americkém Illinois existuje (již od roku 2003) nějaká kapela jménem Mechina a že nedávno vypustila do světa nové (již čtvrté) album jménem Xenon. Není divu. Tahle parta si totiž bez větší propagace natáčí i vydává desky sama, koncertování po světě moc neprovozuje, takže se jí globální popularita zatím moc netýká. V jejich případě by ovšem cesta do širšího povědomí fanoušků skrze DIY nemusela být utopií, neboť materiál, který kapela prezentuje na své novince, zní velmi zajímavě.

Soubor bývá v dostupných informačních pramenech povětšinou škatulkován jako industriální metal, a to podle mě to sedí. Kapela se přirovnáním ke slavnějším kolegům typu Fear Factory, Sybreed, Xerath nebo The Amenta (zejména díky bicím a rytmice) vyhne jen těžko, zároveň se ale i v ledasčem liší. Mechina totiž jdou v industriálním pojetí věci dál a jejich hudba je se samply a symfonicko-orchestrálními motivy mnohem více spjatá. Tzn., Američané se nespokojí jen s lacinou elektro introdukcí na úvod, či sem tam plácnutou tuc-tuc vsuvkou, ale využívají orchestrální motivy, klávesy a samply v průběhu skladeb téměř neustále, takže jsou ve výsledku kytarám a bicím rovnocenným protipólem.

Hudba na albu je většinou tvrdá (místy strojově industriální, místy deathmetalově „nadrcená“), na druhou stranu ovšem obsahuje i čitelné, melodické vokální linky a volnější pasáže. Díky odvážné kombinaci symfonie, samplů a death metalu ji lze považovat za progresivní, základem je ovšem stále primitivní „hoblovací“ energie. Takto na papíře to možná vypadá složitě, ale věřte, že ve skutečnosti to krkolomné není. Naopak, Mechina drží celou dobu profesionálně plynulý flow a její vcelku odvážný mix zní díky dobře zvládnuté produkci příjemně a srozumitelně.

Výhodou kapely je kvalitní zpěv, čímž ale nemyslím ani tak jeho techniku, oktávy, fistuli atd., jako spíš zpěvákův pevný, charismatický hlas, který zní přísně, přesvědčivě a zároveň dokáže udržet melodickou linku. Na albu Xenon je vlastně zpěvů více (převažuje řev, objevuje se ale i čistý, anebo ženský, operní vokál), ale všechny polohy jsou z tohoto pohledu dobré.

OK, je pravda, že kapela nevymyslela nic přelomového a uznávám, že se na albu lehce opakuje, resp. používá ve skladbách často podobné postupy, což lze samozřejmě považovat za mínus, nicméně nelze ani popřít, že po odmyšlení té elektro fasády, kláves a samplů ji to stále příkladně šlape, zkrátka Xenon je docela slušný nářez. A právě to je na něm zajímavé. Kapela dokázala namíchat death metal a symfonii a ono to funguje na obě strany. Co se týče podobných symfonicko-metalových fúzí, je to dle mého určitě jedna z těch povedenějších.