Švédské komando opět zasahuje! Po dvou (nebudu-li načítat i remaster Nothing) albech, jenž byly značně celistvé (někdy až moc), hodně v jedné lajně a založeny poměrně na podobných principech, přišli hlavotočové z Tre Kronor konečně zas s něčím, co žánr metal (a tuto kapelu) vždy posouvalo dál. Až někam, kam se ostatní bez mapy, navigace či kompasu snaží dostat, pokouší nahlédnout, následovat nebo alespoň „tři prstíčky“…, ale zbytečně.

Bořitelé hudebních počtů, budovatelé bariér ostatním a pokořitelé některých mýtů se totiž rozhodli naservírovat porci, která se na první poslech zdá, nejen těm, kteří hůl již možná zlomili, velmi poslouchatelnou. Meshuggah totiž jakoby tušili, že dál by to už jako na Nothing nebo Catch 33 nešlo, se trošku vrátili v čase. Nebudu zde ovšem omílat klišé, že Meshu na obZen znějí jako kompilát většiny svých dosavadních děl. To také není pravda (diskografie neznalí to ale berte jako fakt). Ano, Meshu zpětně objevují svou minulost, ale pouze v tom, že album je opět naplněno i thrashem, což třeba zrovna Bizzíkovi po Očku hodně chybělo.

Na obZenu se pravidelně střídají pomalejší skladby s rychlejšími; už jen otvírák Combusion snad až s punkovou úderností a přímočarostí a jistým Toolovským feelingem napoví, že u Meshuggah 2008 bude něco jinak. A „hurá“, chce se mi křičet. Ono totiž album také nabízí plno kopákových průšlapů ve stylu Chaosphere, místy se na plyn šlápne ještě víc a téměř až zatupe (samo, že ale v Meshu-stylu) a do protikladu jsou stavěny ty pomalejší, sekané a ohromnou silou natlakované kousky; třeba Electric Red je určitě jedna z nej věcí, co kdy udělali. Haake skvěle pracuje s konkrétními zvuky zvukově dobře oddělených činelů, sound celkově je mocný, velmi konkrétní a přesto basový (aby ne, když ty osmičky vlastně basami již jsou) a ač chvilkami i zaduní (hlavně v odtrháváních), je jasný a až bláhově čistý.

Ve srovnání k posledním deskám je obZen o něco přímočařejší, ale zase obsahuje hodně různorodý materiál, který je dosti kontrastní a chameleónovitý, a jak Meshu někde zmínili, bude dobře prezentovatelný živě, ačkoli já sám mám třeba pocit, že Mešugggach konečně zas hrají. To potvrzují i Thordendalova sóla, jež jsou více hraná a nejde jen o dobarvování a účelné pestření materiálu, ale chytré tvoření nálad; nálada je vůbec u nových MeShUgGaH důležitá. Neustále se zde něco děje, každá skladba má jakoby více tváří a vyvijí se i jiným směrem, než jí je na začátku předurčeno, je slyšet mnoho temp – i třeba jen na jednom ústředním motivu (masakr Bleed). Co je ale důležité, každý song je jednoznačně rozpoznatelný, i Kidman se tomu přizpůsobuje a hraje si s polohami hlasu, zpívá a využívá hnedle několika poloh (samozřejmě zpodhrdelní řev od manubria je základem), album je tak hodně živé a hravé, neslévá se a dere se napěchované dynamikou stále vpřed; už jen některé riffy by dokázaly postavit i mrtvýmu (Pineal Gland Optics). A zmínil-li jsem průšlapy Chaosphere, jasně styčné prvky jsou tu jak s Catch 33 (psychotičtější klinik brnkačky, nebo Fredrikovy podlinky), tak i Nothing (postupy, valivost, sekání a údernost), I/Eye/Aj/21 (thrashing, agrese a Haakeho hraní přes tomy) a již uvedeným Chaosphere (intenzita, dynamičnost, průtrsy/průšlapy, díky Fredrikovým houkáním občas až psycho nálada). A jako vždy, Meshuggah mají fantastický cit pro tempa a linearitu celého materiálu, a to ať hrají pomalou či svižnou pasáž, kdy od první do poslední vteřiny se můžete začít nesoustředěně houpat a album okolo vás ne jen proteče, ale probudí vás jako životodárná voda a zanechá i dojem a chuť si album opět pustit, což je pro kapelu asi vůbec to nejdůležitější.

Mohu tedy v této review říci, že Meshuggah i přes zvolnění v komplikovanosti (možná i proto) svému jménu dostáli na 1, protože v pravý čas přišli se změnou, kterou to chtělo; ne, že by Meshu nezněli jako Meshu ;). obZen spíše než vykonstruovanými math šílenostmi šperkují nejrůznějšími vychytávkami, častým střídáním temp v hlavních motivech (proměny) a pro ně snad až nečekanými zvraty v některých skladbách; neberu v potaz experimentálnějšího ducha Catch 33. Celkově zmírnili, zpřehlednili a posluchače tak tentokrát „šetří“, působí modernějším, hitovějším a tím i přístupnějším dojmem, který je jako vždy zabalen do zvukového a muzikantského perfekcionismu.

PS: Polemizovat zde o hodnocení, zda 9, 9.5 nebo 10 nemíním, Meshu jsou opravdu napřed a jen čas zas ukáže, jak kapely na jejich krok budou reagovat.