Tunely, rukávy (minimálně), patky, strniště, hulení a pivo – poznávací znamení velké části moderních deathcorových kapel. A hlavně tuny breakdownů. Michael

Tyahur dotahuje do konce to, co spoustě lidí vadí na hudební stránce deathcoru – tupé, megatupé a tlačené breakdowny a sekačky, které jsou jeden od druhého k nerozeznání. A v podstatě se od nich ničeho dalšího nedočkáme. Tam, kde Despised Icon sází na HC, Suicide Silence na grind, kde Oceano sázejí na tuhost a zatěžkanou prdelnatost, tam Michael Tyahur sází na ještě větší tuhost a zatěžkanou pomalost, ovšem při pozornějším poslechu objevíme velký vliv a inspiraci ne až Meshuggah, ale hlavně Four Question Marks.
Kapela Michael Tyahur je jeden člověk, který nahrává i píše vše – Michael Tyahur. Při nahrávání bicích používá Steven Slate Drum pro songy, které jsou meshukřivé, ale ty rovnější bubnuje sám, dříve bubnoval v To Outlive The Beginning. Celá nahrávka je DIY, nahrána dokonce ve vlastním Kang Studio. Na Last.fm má v tuto chvíli 1.504 poslechů, takže jednoznačně tlačenka. Dělá to pro sebe, v podstatě ani ne pro fanoušky a už vůbec ne pro hudební kritiky. Zdráhám se to doporučit byť i fanouškům žánru a ještě nikdy jsem tolik neváhal s hodnocením jako teď. Umí, nechce.

Michael Tyahur – vokál, kytara, basa, bicí

hosté:
Jimmah White - vokály v Disaster a Shagohod
Vahn Adams - vokály Existance

Heavyn (2009)
Původně jsem myslel, že je Heavyn hodně tupá porcovačka, ale s

přibývajícím časem jsem změnil názor, že to bude až tak zlé. Právě prvky Meshuggah dodávají desce na trvanlivosti, bohužel se nedokážu ubránit dojmu, který nejsem schopen přesně popsat a který vyvolávají všechny Meshuggah klony. Je to jako oni, ale oni to nejsou, momenty, kde lezou nejvíce dopředu, jsou ty nejsilnější.
Deska nenabízí pouze jednu sekačku za druhou, občas se dočkáme i menšího zpestření jako například kláves v Mutant nebo Termination či kopírku Untitled od Beneath The Massacre ve Scavenger. Scavenger je lehce přes minutu trvající Meshuggah klon bez vokálu. Právě k pomalejším pasážím Beneath The Massacre se dá Heavyn přirovnat nejlépe. Neporcuje to právě zpomalením z ultraběhaček, ale právě neskonalou drtivostí a pomalostí. Celá deska zní jako parní válec, který vám přejede jednu nohu, pak se vrátí a přejede ji ještě desetkrát. Většinou jsou rovné sekačky někdy podbarveny bicími, které jsou meshukřivé, především v činelech a hajtkách. Song Fearless by se zřejmě v repertoáru právě ???? neztratil, ale tvrdost Aleph a Titan je zde znásobena větší valivostí a kolosálním riffem. Právě Fearless je největším highlightem desky. Predator nabídne i trošku HC, které mu hrozně sluší a jen škoda, že tam HC prvků není víc.
Přirovnání k Four Question Marks se nabízí nejen zabarvením hlasu, dočkáme se ale i vřískotu – song Mutant – a několika poloh growlingu. Michael své nástroje ovládá obstojně, ovšem nepouští se do žádných exhibicí a onanií, takže: ok.
Tahle deska je určena ortodoxním fanouškům žánru a zřejmě málokoho jiného bavit bude. Mně se ovšem nakonec docela líbí, protože právě sekačky a breakdowny mám rád. Ne že by deska byla originální, variabilní či inteligentní, ale prostě je tady. Slam, breakdown, breakdown, sekačka, breakdown, breakdown. Vyližte si prdel. Pro ne-deathcoristy hodnocení třeba 2 z 10. .:. 5/10

10 / 19:11

1. Birthdefect
2. Facepush
3. Fetality
4. Dinosauce
5. Shagohod
6. Abwhorence

Karma Sutere (2010)
Na originalitu se prostě nehraje, jedna sekačka za druhou, breakdowny, občas

slam. Nařvanej growling, dost těžkotonážní, ostatně jako celá deska. Celkově je celé EP ještě méně variabilní než Heavyn a staví jen a pouze na brutálních sekačkách s až apokalyptickým vyzněním. Ty jsou podobné částem nově připravovaného materiálu Smashed Face, který má vyjít na jaře.
EP Karma Sutere má brutálnější zvuk než Heavyn a to, co lidi přitahuje právě na Oceano, Mike Tyahur nabízí v míře vrchovaté právě zde. Kde Heavyn odlehčil třeba miniaturním grindem, Karma Sutere neodlehčí nikde, snad v pouze v úvodu Abwhoreoence, kde vříská Jim White. Konec Shagogod je naprosto uzemňující riff á la Abominable Putridity. Ona zatěžkanost odkazuje místy až ke sludge, napadly mě dokonce úchylné paralely s Intronaut. Deathcorové sekačky linoucí se celým albem jsou ne nepodobné třeba Bury Your Dead.
V podstatě nemáte kam pronikat a co objevovat, což je ale záměr. Masakrózní uzemňování s vyřvaným „this is the end of you“ v podstatě nelze považovat za umění ani v širším slova smyslu. Tohle je sázka na jednu kartu a v podstatě hodně extrémní záležitost v tom smyslu, že jeden prvek hudby dotahuje do konce a prakticky nic jiného nevyužívá. Podobnými jsou v podstatě ultraonanie typu Psyopus či např. tech-death Necrophagist, ovšem zde došlo k totálnímu vyprázdnění hudební, písňové složky a zůstává samotný zvuk, samotné momenty, ne hudba. .:. 3.5/10

6 / 12:13

1. Revelation
2. Leviathan
3. Predator
4. Fearless
5. Disaster
6. Scavenger
7. Mutant
8. Legend
9. Termination
10. Existance