Nechá Vás plout. Nechá Vás přemítat. Nechá Vás básnit a psát... Miles Dewey Davis III - vyslyšená modlitba všech muzikantů a milovníků tónů, mistr melancholických pocitů, které nikdy nevymizí, přeborník v povahách a geniální lékař srdce... Prostě muzikant, který z vás všech dokáže vymámit cit a to tak, že si jej budete uvědomovat... Zavřete oči a vyslechněte jeho vzkazy a nevyřčené myšlenky. Vždyť je totiž stačí zahrát, a každý je ucítí… já osobně cítím, že svět je i bolest…
Jen málo kdo v životě dokázal takto rozdat karty, shromáždit pány muzikanty a nabídnout světu to, co tenkrát nemohl pochopit... totiž hudební dokonalost. Muzika,

která oslovila snad všechny a nikdy neomrzela. U této hudby budete totiž vždycky pociťovat mrazení po zádech, a to hlavně při úvodu legendární skladby So What. Myslím, že kdo jí slyšel, tak se mu musela neodmyslitelně vštěpit do paměti a již jí nikdy nevytěsnil (taky proč, že?). Nicméně na této desce tvoří teskný otvírák a je jediným zástupcem z alba Kind of Blue, jenž vyšlo v roce 1959. V této době byl jazzový trumpetista Miles Davis v kristových letech (narodil se 26.5.1926 v Altoně) a užíval si víc než plnými doušky svého života. Ptáte-li se, jak to myslím, je potřeba zabrousit trochu do historie. Když se totiž v roce 1944 Miles přestěhoval do New Yorku, aby studoval na akademii Juilliard School of Music a věnoval se muzice, nemohl ani přinejmenším tušit, co jej během pár let potká. Mezi jeho přátele patřili v té době už geniální esa: saxofonista Charlie Parker, který byl spíše známý pod přezdívkou Bird, a trumpetista Dizzy Gillespie. Oba tito přátele však ve velké míře propadali alkoholu a hlavně heroinu (příznačná to droga tehdejší doby). Mladý Davis v počátcích tyto látky ignoroval a věnoval se poctivě zdokonalování své techniky. Když však o pět let později, podotýkám, že v době vzrůstající slávy, propadl depresím (možná taky z citových důvodů – neboť v Paříži, kde vystupoval, propadl citům a zamiloval se do Julliette Gréco), nebylo už cesty zpět. Bezhlavě sáhl po již zmiňovaném heroinu a odstartovala se tak mnohaletá závislost na tomto opiátu. Kvůli drogám a penězům si začal celkem slušně vydělávat i jako pasák… Abychom se však zase vrátili k muzice, je zapotřebí uvést, že i v této době stále komponoval.
Mezi nejvýraznější muzikanty, jenž hráli po jeho boku, patřil bezesporu John Coltrane, kouzlící na tenor saxofon. Na výběrové desce Cool & Collected jej můžeme slyšet právě ve zmíněné So What, dále

pak ve skladbách Stella by Starlight, Fran-Dance, Milestones, ´Round Midnight a Bye Bye Blackbird. Další z pánů muzikantů, kteří pomáhali dotvářet Milesovou dokonalou výpověď duše o procházkách mezi slastí a utrpením, byl soulový alt saxofonista Julian „Cannonball“ Adderley, který se podílel na většině z třinácti skladeb této svým nábojem silné kompilace. Na této je mimo jiné obsažena i skladba Génériqiue, u které se vám opravdu bude svírat dušička… Jak teskně lze vystihnout okamžik, jak mocně upozornit na detail a opravdu pocítit stesk nám totiž demonstruje ukázka ze soundtracku k francouzského snímku „Výtah na popraviště“ (Ascenseur pour l'échafaud – režie Louis Malle), jenž vychází z pera a notových osnov nenahraditelného Milese Davise. Osobnosti se střídali po jeho boku jedna za druhou, a proto je nezbytné zmínit i světoznámého baskytaristu Darryla Jonese a kytaristu Johna McLaughlina, jenž se setkali na této desce ve skladbě Human Nature.
Co napsat závěrem o člověku, který se na vývoji muziky podílel takovým způsobem, že jeho zásluhy byly ohodnoceny cenou Grammy? A to celkem sedmkrát… Snad jen to, že psát recenzi na muziku a nápady, které se vyvinuly v hlavě neustále tvořícího boha a nebo byly jeho náladami upravené, je na jednu stranu ohromná pocta, na druhou stranu člověk nemá tolik slov, aby mohl celkovou sílu a tíhu tónů popsat. A pokud udílet body je nutností, dávám maximální počet, neboť deska Cool & Collected je opravdu pečlivě poskládaná a na 70 minutách se tvůrci v SONY

BMG pokusili vybrat exklusivní a vypovídající instrumentální songy dané doby - z průběhu Milesova života a jeho tvorby. Opravdové „The Best Of Miles Davis“ však nikdy myslím nemůže vyjít, neexistuje totiž médium, na které by se jeho kompletní tvorba dala zaznamenat v nekomprimovaných formátech. Protože vše, na čem se Miles podílel, by mohlo právě být tím „The Best…“. Ptáte se proč? Jen se zaposlouchejte a rozšiřte si obzory… Profesor nálad přichází…