Už svou debutní deskou Into the Swirl Pražáci Mindwork vzbudili zaslouženou pozornost. A i když je z ní cítit vliv Death a Cynic na sto honů, i tak s ní kapela - nejen v tuzemsku - sklidila pozitivní ohlasy. Aby ne. Materiál i přes zjevnou inspiraci nepostrádal sílu, nápady a vlastně i určitou osobitost – především konec alba dal nahlédnout, že kapela se s „vykrádáním” vzorů nespokojí. To se psal rok 2009.

Nyní, Mindwork již oproštěni prvních nápadů a jako těleso stmelené řadou koncertů, napsali novou epochu. A jsem si jist, že po poslechu nového alba (exkluzivně jsme jej streamovali před Vánoci), které vzniklo tři roky od debutu, mi dá každý zapravdu.

Totiž, na Eterea se zbořily veškeré hudební bariéry a hned od prvních tónů je zřejmé, že se otevřely hranice „hudbě” (na konkrétního posluchače necílené), což – oproti debutu až šokantně – podporuje  využití čistého zpěvu, který se na něm vyskytoval ojediněle a fungoval jako zpestření. Zde se dostává prakticky do dominantní pozice a je mi záhadou, že Martin Schuster za tu dobu od prvního alba udělal tak ohromný skok; všimněte si jeho intonace hned v úvodní uvítací („Welcome my friend, do you recognize it here…”) Enter Eterea. Vzato komplexně, je s podivem, jak při některých nápěvech vás opravdu až zamrazí a že naléhavost hlasu, a někdy i slov, proniká až hluboko do vás; Causality (The Reconciliation) má nejenže citlivě prodýchnutou sloku, fantastický refrén, ale dost možná i nejlepší riff, který jsem letos slyšel. To se ale netýká jen síly a příjemnosti zpěvových linek, ale i toho, jak jsou vystaveny. Za jeden příklad uvedu Mind Renewal, linka a frázování jejího úvodu mne přesvědčilo, že z Martina se stal Zpěvák. A to takový, že průběhem alba budete mít chuť jeho harsh polohu za čistý zpěv vyměnit. Nikde však nepřečnívá, nepodlézá, jde ruku v ruce vždy s hudbou.

Dnešní Mindwork hudbu protkali mnoha motivy, sem tam ji obohatili pianem nebo klávesami (psychedelický podkres úvodu, či hammondy (?) v pozadí Mind Renewal), silně nabírají z art rocku a často jazzu, jenž prýští z každého tónu včetně metalového riffování, které ze sebe, jak jsem už řekl, smazalo jakékoli stopy adorace bývalých hrdinů a vzhlíží mnohem dál. Album až na několik málo výjimek nesahá po riffové kostrbatosti starších, byť právem kultovních tech-deathových kapel, a ve své vizi o hudbě nejednou inklinuje až k retro prog rocku (Perceiving the Reality, Mind Renewal, Reaping the Waters) a psychedelickým náladám, byť žádné houbičkování nebo vyložené psychárny nečekejte. Na to má hudba Mindwork neuvěřitelný řád a pravidla, vše na sebe až magicky navazuje a do sebe zapadá. Nepůsobí z řetězu utrženým dojmem, vše je pečlivě korigováno, hlídáno, vše má svůj smysl a své místo, přesto ale náladu prog-rockových kapel vstřebává ne doušky, ale mocně hltá.

A muzika je místy až skvostná, i když několik nedotažených míst se najde, ačkoli by se jednalo spíš o má drobná osobní přání, např. v podobě mírného přidání tempa nebo jiného zlomu skladby. Na Eterea Mindwork odhalují svá vnitřní, dosud skrytá zákoutí, paleta emocí je naprosto neočekávaná (je tu i citlivě vystavený „ploužák“, bez střihu kompletně nahraný „live“) a celkově se kapela vydává „alternativnějším“ směrem. Ale nikdo nemusí mít strach. Mindwork se nezbavili kovového kabátku, jen to tentokrát recenzentům, ani posluchačům, i když ti to budou mít jednodušší, neudělali tak jasné, protože připodobnit jejich hudbu ke kapelám z prvního odstavce by konkrétní jedince jednoznačně odhalilo jako posluchačsky hluché. Ale i tak se tyto názory vyskytují. To je dnes tak těžké „tech deathovou“ kapelu připodobnit i k někomu jinému? Možná. Každý, kdo Etereu při poslechu ale skutečně vnímal, bude, předpokládám, souhlasit, že označit album za střet mezi Death a Cynic, je slepé a dnes již naprosto archaické.

A teď se konečně dostávám k tomu, co jsem celou dobu nechtěl napsat. Je to poměrně nedávno, co jsem tu psal o vlivu jedné švédské kapely na celou scénu, a to dokonce i dalšího interpreta z tuzemska. Ani Mindwork se zde jejich vlivu neubránili, a mám-li tedy sáhnout po nějakém připodobnění, nebyl by to nikdo jiný než Opeth. Åkerfeldtovo pojetí dalo Mindwork nezpochybnitelně nová křídla, která se promítla jak ve zpěvu, i hudbě. Ne, samozřejmě Mindwork neznějí jako Opeth, ale právě některé zpěvy, stavba některých akustických kytar a ten retro prog feeling (éry Heritage) je na Eterea znát a tvoří asi nejvýraznější změnu. Z pohledu riffingu by se Eterea blížila a dala naroubovat asi do vkusu holandských fusion kouzelníků Exivious.

Co je ale na albu sympatické, lze jej poslouchat pouze jako kulisu, ale budete-li mu věnovat čas a poslouchat Etereu v poklidu, nebo alespoň mnohokrát, pak si na albu začnete všímat nejen do niternosti propracovaných kytar a efektně mířených basových figur, krásných sól, fantastické a na detail zaměřené rytmiky (třeba akcentačními činely vyhrávaný úvod Perceiving the Reality je geniální), ale i věcí jako třeba samotného zvuku (Šopa), kdy každá z písní tu má kytarově, včetně sól, přesně ten sobě na míru ušitý.

Pokud Mindwork před sebou nadále budou bořit překážky, udrží si produktivitu s postupným očišťováním se o na ně nutně působící vlivy a půjdou takto dál, bude třetí album časovaná… „třaskavina“. Nemůžu jinak, než lomozně zatleskat, tak dobrá deska, která přízvisko „progressive“ naplňuje až po okraj, tu v tuzemsku dlouho nevznikla. O jejich kvalitách může napovědět umístění v našem Albu roku, nebo zájem samotných Season of Mist, kteří nakonec mohou litovat, že album nevydali.