A nedá si říct. Alu Jourgensenovi bude 9. října šedesát let, přesto nehodlá s hudební kariérou skončit. Poprvé to s Ministry zabalil v roce 2008, kdy se dušoval, že už další koncertování s jeho rodnou kapelou nebude. O čtyři roky později mu ovšem vyšla další deska. Na opravdový hudební konec to vypadalo v momentě, když mu smrtka zkosila jeho dlouholetého hudebního parťáka Mika Scacciu. Al jako parte vydává From Beer to Eternity, což je spíš než regulérní album sbírka nápadů, které po Scacciovi v archivu zbyly. Pocta na úrovni demo kolekce, poslední sbohem a šáteček. Ale ne, i přesto to Jourgensen nebalí a na letošek přichystal své 14. album s necudným názvem AmeriKKKant.

Principála Ministry nelze vinit z toho, že svou alma mater neustále oživuje z vypočítavosti. Nasranost jako motor tvorby je známá věc a u něj to platí dvojnásob. Album uvádí intro I Know Words se zpomalenou verzí sloganu, s nímž Donald Trump dobyl Bílý dům. Nutno ovšem říct, že AmeriKKKant nejde ve šlépějích předchozí trilogie, na níž si Jourgensen vylil zlost na Georgi W. Bushovi. Není to podobně laciná protitrumpovská agitka, jak by se mohlo zdát, spíš obecný povzdech nad současným stavem USA, čemuž napovídá i obal. 

Tříminutové intro, které duchem evokuje soundtrack k nějakému současnému politickému thrilleru, volně přechází na Twilight Zone. Už stopáž udiví, má to osm minut, a světe, div se, Ministry do posluchače nesází svou typickou speed/thrashmetalovou rychlou rubanici. Tempo je pomalé, nálada ponurá, nelze si nevzpomenout na Filth Pig. Písně od Jourgensena jsou jednoduché a jsou tak dobré, jak je dobrý ústřední riff. Na něm stojí a padají jednotlivé zvukové špeky – scratching, samply, mluvené slovo, industriální podkresy nebo Alovo poznávací znamení, řádně nahalovaná foukací harmonika. Twilight Zone obsahuje v podstatě jeden jediný riff, kolem něhož se všechno točí, ale hudební chemie v této skladbě funguje jako za starých dobrých časů s Paulem Barkerem. Vynikající song, který láká na to, co se bude dít dál. A ani Victims of a Clown nějak zásadně nemění hudební kurz, píseň se dál ubírá ve středním tempu, kde ústřední vzkaz nese opakovaný slogan „You people have the power“. Když Jourgensen spustí sloku, vše nadbytečné okolo utichá, jeho typický zboosterovaný řev doprovází pouze bicí a baskytara. Nezbývá než uznat, že se Al dal po vokální stránce do kupy. Na nepovedené fošně Relapse zněl jako raněné zvíře v posledním tažení, vysípaný hlas člověka zničeného deliriem. Tady je to o poznání nasranější projev, který prozřetelně nesklouzává k unáhleným experimentům (možná jen zpívaný refrén ve Wargasm je v tomto ohledu výjimkou) a drží si svou dřívější uvěřitelnost.

Historii Ministry lze hodně zjednodušeně rozdělit na dvě etapy (pomineme-li úvodní diskotékové období, které ale nemá s hudební tváří kapely už 30 let nic společného) – na tu s Paulem Barkem a po ní. Jak vypadá ta současnější? Ubylo psychedelického a drogového oparu, nepravidelných rytmů a zvukových experimentů z let devadesátých, naopak přibylo „hoblovacího“ metalu a skladby jsou celkově přímočařejší. Nebyl by to ale Jourgensen, který se (někdy více, někdy méně úspěšně) snaží svou roky definovanou tvorbu posunout vždy o kus dál. Jeho industriální nadílku AmeriKKKant tentokrát asi nejvíce oživuje DJ Swamp, který na ní dostal opravdu hodně prostoru. Různých ruchů, gramofonového šmrdlání je na desce požehnaně, a jsou i v kusech, kde by je člověk tolik nečekal – třeba v nejnasranější thrashmetalové jízdě We’re Tired of It. Citáty, úryvky, výkřiky, jimi byly i předchozí počiny doslova přeplněné a tentokrát dostává mluvené slovo ještě více prostoru, spolu se scratchingem to někdy celé zní jako nějaká koláž. Jourgensen ale nezešílel a nezačal dělat nu-metal, ba právě naopak, na mnoha místech nového alba mám pocit, že se na mě z beden valí staří dobří Ministry z první půlky 90. let. Nepamatuji, kdy naposledy vytvořil takovou jízdu jako Antifa. Tepavý rytmus a ústřední riff, který tolik připomíná legendární Just One Fix! Tahle věc by se neztratila ani na Psalm 69. Jinak je ovšem celá deska pomalá a staví hlavně na ponuré atmosféře, což soudě podle dosavadních rozpolcených reakcí fanoušky spíš dráždí. Ale vzpomeňme na nepochopení Filth Pig, které ovšem ani po více než 20 letech nezestárlo.

AmeriKKKant má své mouchy, ke konci mu trochu dochází dech, ale slabší kusy má jen dva – Wargasm a poslední titulní song. Zbytek se Jourgensenovi nadmíru povedl a hlavně, dokázal překvapit, což je vzhledem k počtu odkroucených let na scéně malý zázrak. Už je to skoro takový Ozzy Osbourne, který taky odmítá odejít do důchodu. Tohle album ovšem ukázalo, že dokud ho budou štvát neschopní (nebo všehoschopní) političtí lídři, dokáže ho to ještě nabudit k vydání solidního alba. Takového, které nenahraje nikdy jiný než on. Ministry zůstávají originál.