Než mi ta ženština podřízla krk, skrze mé oči bez víček jsem v její bledé a kostnaté tváři zahlédl krutou pravdu. Jsem jen jedna z dalších bezvýznamných obětí …

Teda, je to zvláštní, ale první počin Out of a Center Which is Neither Dead or Alive (2005) amíků Minsk jsem víceméně odbyl, ju, poslechl jsem si, byl spokojen, leč asi zapadl pod nánosem jiných a v tom čase pro mě asi lepších desek. O to víc jsem čuměl s otevřenou hubou, když jsem poprvé uslyšel novinku The Ritual Fires of Abandonment (2007) a víte co je nejhorší holky a

kluci, že já ji nezavřel do teď. Pro jistotu jsem si na řídnoucí kštici vysypal něco kolem půl tuny popílku ze Škodovo závodů, abych odčinil své minulé zaváhání, přeci jen to je schůdnější trest něž pár otčenášů a něco drobných do církevní kasy. Takže i když jsou pánové z USA, tak mají v rodném listě kapely uvedeno jméno hlavního města Běloruska Minsk. Použití tohoto názvu má být paralela k povstání bájného Fénixe z popela, neboť město muselo být po 2. světové válce znova vybudováno. Na ja, bomby nejsou zrovinka přítelem architektury.
Hudba na The Ritual Fires of Abandonment je z těch, které se nedrží žádných pravidel, je plynoucí jako (smutný) život, nerespektuje potřebu světla, uzavírá, ponechává v místnostech bez oken a dveří se skromnou šibenicí a pákou od propadla v protějším rohu, šílí v šamanských rytmech, v žilách ji koluje halucinogenní droga, křepčí v tanci nemocné duše, utápí se v litrech alkoholu a mučí plíce, ale nikdy neprosí o odpuštění. Atmosférický a zkouřený doom/sludge, který svým nepředvídatelným vývojem skladby v počátcích uchvacuje mysl, aby v dalších a dalších posleších nenásilně přepadl a spoutal svou opravdovostí srdce. Nikam se ženoucí, pořádně mohutný a jednoduchý rify čeří barevné bicí odkazující na divoké reje kmenů v hluboké a nepropustné džungli při krutých rituálech obětování. Hřmotná basa neúnavně drtí a aby byla její sílá zdvojnásobena, jdou ji

na pomoc industriální samply plné špíny. A vůbec, juju, další zásahem do mého vkusu je parádní zpěv, který se nebrání všem možným polohám, časté proplétání více hlasů, doplňování, přeřvávání, a ono se opravdu zpívá, žádný hrdelní chropot, ba naopak, jen a jen „čistý“ zpěv, který s bicími považuji za nejlepší z nástrojů. Miluji, když každá sekunda skladby, desky uchvacuje posluchače, kdy i po stý vnímáte všemi smysly tu parádu, když se roztékáte pod něčím, čemu ani tak nerozumíte, ale chcete to, snad se tomu říká závislost.
The Ritual Fires of Abandonment je chytrá deska plná muzikantství, tady nejde o instrumentální exhibice, ale o pevnost kmene, o výsledek, o skladby, které jsou společným dítětem všech členů Minsk. Opravdu mě baví, když se použijí k podbarvení nějaké „ne úplně typické“ nástroje pro daný žánr, co vám budu povídat, když se v The Orphans of Piety a Ceremony Ek Stasis z ničeho nic vyloupne saxík, to je pohlazeníčko, aaaach. A zdá se, že to není jen tím samotným saxofonem, třeba někde jinde by zněl ohraně, vyčpěle a klišovitě, opět to v případě Minsk ukazuje na jedinečnou práci se strukturou skladby.
Sečteno a podtrženo, co z toho vyplývá, že když dva dělají totéž, není to totéž. Minsk ukazují další možnou cestu v bratrství s kapelami jako Neurosis, Isis, Mouth Of The Architect a třeba i Kylesa (taková dvojka White Wings). Uchvacující deska plná ozvěn! A jakých? Poslouchejte.

… která trpí pro Amorovo poblouznění k smrti (a k ní).