Monocular v sobě měli vždycky dost melancholie. Na Pine Trees ji jen zvláštním způsobem přetransformovali. Oddělili ji od hořké deprese a svým způsobem ji osladili. Hořko-sladkost, taky sladkost. Ale melancholie je to zvláštní. Hlavně jaksi neočekávaná. Málokdo by špatně odhadl, že nejspíš dojde k nějaké změně, ale málokdo by do kapely řekl až takový obrat. Monocular začínali pouze jako manželské duo na trip-hopové vlně. Zpěvačka Nic Koray a kytarista Jan Koray nyní stále zůstávají kapelními pilíři, jen už si nejedou v duchu duetu, ale pustili mezi sebe další dva kapelní členy: bubeníka a basáka. Takže vznikla „regulérní kapela“. To ale nic nemění na tom, že hudba opět vychází z dílny Nic a Jana – většinu materiálu na nové album (ostatně, u starého alba tomu bylo taky právě tak) začali dávat dohromady v jejich letním sídle někde na jihu Švédska, daleko od zašedlého industriálního německého Dortmundu, ze kterého Monocular pocházejí. Místo vzniku stejné, ale konečný výsledek diametrálně jiný. Docela zvláštní melancholie… Rock, ale čirý, pop, ale nekonvenční, a trip-hop, ale jinými vlivy už skoro převálcovaný.

Jak už je asi každému jasné, rozdíl mezi debutem a novou deskou Pine Trees je samozřejmě patrný. Dříve se dalo psát o experimentálním elektro-materiálu založeném na trip-hopových beatech. Zasekávající se tempa, narušená plynulost, disharmonie. Minimalistický trip-hop? Určitě by šlo. Somewhere on the Line byla v zásadě čistě elektronická deska, divná a temná, celou dobu zmražená, neprokrvená, svým způsobem dost těžká a depresivní. Občas jak The Ecstasy Of Saint Theresa, občas jak Kosheen, občas ale jak Moby. Samozřejmě, co by to bylo za trip-hop, kdyby na nás občas nedýchla i Beth Gibbons (ani tak ne sound Portishead jako spíš sound jejího komornějšího projektu Rustin Man). Na první desce byly ale taky zarážející momenty, a to když se Monocular jakoby na okamžik zapomněli a vyskočili ze své temnoty do jaksi písničkových nápěvů, do
easy-peasy úletů, do (dalo by se říct) klidně i popových melodií (Beautiful, Nameless). Elektronické pošmourno, jen tu a tam malý přešlap a náznak hitu.

Jenomže tenhle shoegazoidní začátek / haluzoidní styl debutu se s novým albem rozplynul. První deska odkázala té letošní svůj klíčící talent na chytlavé melodie, ale se svou ponurostí se naopak odporoučela do věčných lovišť. Možná, že ji dokonce vyhnaly ty breakbeaty a celkově rychlé tempo, které desku otvírá (otvírá, ale až do konce nepustí), možná se sama zalekla čirého zvuku a absence tíživosti a dobrovolně vzala nohy na ramena. Takže první, asi nejzásadnější, změna: bubeník. První změna – velká změna. Monocular přestali hrát, jako kdyby se po kolena brodili bahnem, smyli ze sebe všechno, co je táhli k zemi, a vyrobili vzdušnost a křišťálový zvuk. Svěží kombinace krkolomných bicích a elektrické (echo, jó!) i akustické kytary a basy, která si pohrává spíš se sem tam se klubajícími klavírními linkami a která občas se občas navrací právě k minimalistickým basovým beatům prvního alba. Intenzivní zvuková vlna, místy až post-rockově vygradovaná (Home, The Curse), a stejně srozumitelná. I když Nic Koray není žádný světoborný hlas a okenní tabulky by z jejího projevu nepopraskaly, nic lepšího si do Monocular představit nedokážu. S novým albem o něco méně, i když pořád dost, si jede svůj styl frázování – divné a polorozpadlé hláskování, měkký akcent, hravost řeči, kterou si bohatě vynahrazuje svůj omezený rozsah. Respekt. Sexy nakřáplost, hedvábnost a tak trochu jazzová línost. Víc táhlých melodií = klenutá spojnice mezi texty a prací nástrojů, jejichž výsledkem je jako čepel ostrý, až bodavě svěží feeling. Melancholicky strhující melodie (Guidance), alternativní rock, roztroušené trip-hopové elementy. Vyhasínající shoegaze, vzrůstající průzračnost, žádná zatěžující tajemnost, jako tomu bylo dřív, ale konkrétně ohraničené, odlehčené skladby.

Album Pine Trees leží přesně na hranici. Na tenké hranici určující mdlost/ojedinělost materiálu. Na jednu stranu deska sytá a celkově akurátní, na druhou možná po chvíli trochu vlezlá, vatoidní (The Street I Found). Ale zvuk je celou dobu parádní, o tom žádná. Pochybnosti vlastně začínám mít až ke konci desky – teda, nemám ani za mák pocit, že by se u posledních skladeb nějak snižovala jejich kvalita, spíš se stejným trikem nedokážu nechat opíjet celou dobu. Takže verdikt zní: buď vymyslet nějak zpestřující pecku, která by mi obarvila pár minut stopáže, nebo pár songů vypustit. Ideální je pro mě poslouchat Pine Trees nadvakrát. A „nadvakrát“ je vlastně i moje hodnocení. Slepit 7 a 3, desítku to dá, ale lepidla je zatím – bohužel – málo.