Uff, lomcovák číslo dvě. Dodnes si pamatuji, jak jsem digipack Millennium přinesl jako death metalový smrkáč v šestnácti domu a nepochopil jsem vůbec, ale vůbec nic. Skutečně jsem nemohl pochopit, proč ta kapela je pro mnoho lidí zapomenutá. Tou dobou, už jsem znal Imperial Doom čili jsem čekal skutečně hodně, ale tohle? Ani náhodou, vražedně brutalní chvílema až techno death metal, který si je dobře vědom thrash metalových základů. A co je na té desce nejhorší, po těch letech nechápu vůbec nic opět.

Lee Harrison (podstatný skladatel a textař kapely) a pan pěvec George Corpsegrinder Fisher se rozhodli vrátit. Kytarový tandem Jon Rubin (skladatelský podíl na Millenium u songu Seize of Change) a Jason Gobel si plnil své povinnosti jinde. Rubin se věnoval Malevolent Creation, se kterými se nakonec rozkmotřil. Jason Gobel vydal totální opus magnum techno deathu jménem Focus se stále často a oprávněně citovaných Cynic. Kapela se tak ocitla v situaci podobné rozpadu, ale došlo naštěstí k návratu, kdy z původní sestavy zbyl ještě basák Mark Van Erp (skladatelský podíl na Millenium u songů Manic, Manipulation Stream, Slaves and Masters, Stormwinds), který kapelu opustil před Millennium a stačil s nimi nahrát promo demo Slaves and Masters. Kytarový post ovládnul chlápek jménem Jason Morgan, který se svým riffostrojem a sólo prací ne nepodobnou panu Murphymu ke kapele sedl jak prdel na hrnec. Post paná tlustých strun obsadil člověk, který si svou prací udělal jméno na prkýnku Symbolic, tou dobou rozpadlých Death a sice Kelly Conlon.

Každému člověku znalému věcí musí být jasné, že tento killer-up byl natolik silný, že výsluní muselo mít strach o své fleky. Hned první Fatal Millennium je ukázka surovosti a technické vyspělosti, se kterou se skutečne může měřit jen málokdo. Neuvěřitelně nápadité bicí pana Harrisona, které by měly být zapsány do

Unesco jako totální klenot. Takový počet vyloženě trefných breaků se jen tak neslyší. Do toho basa Conlona, který si díky technice s prstem v nose dovoluje s přehledem výjiždět zběsilé výjezdy společně s Morganem, což, pokud desku znáte, si zaslouží pořádně velký obdiv. Ona totiž tolik proklamovaná souhra pravé a levé ruky není rozhodně to, co by pana Morgana trápilo. Skutečně takto nadrcenné riffy se slyší u kapel velmi vzácně. Do toho všeho zběsilé protáčení rytmů, kdy si občas říkáte, že je ve své podstatě jakoby geniálně jednoduché a přitom stejně není vůbec jasné, co tam tohle těžce nadřenné trio vyvádí.
Počkat, řekl jsem trio? Hovno, je to kvartet, protože nad vším ční jeden z nejlepších řvounů této planety Corpsegrinder (backingy má na starosti jeho nástupce Jason Avery). Zběsilý timining a frázování (snad dvakrát rychlejší než na Imperial Doom) bere dech. Hlas si sešteloval opět do dvou poloh, hluboké a jeho ječáků na, které by si díky zabarvení a použití mohl pořídit patent.

Změna nastala i u textové složky, kterou Lee napsal tentoktrát daleko více reálněji a sociálně kriticky, než tomu bylo na spíš krvavém Imperial Doom. Což je z dnešního pohledu možná trošku škoda, protože následující deska In Dark Purity je lyricky svátostně ničícího řádu.

Jistě se zeptáte, co z toho všeho vyplývá? Nevím, zda doporučit nejlepší skladbu

(kurva, ty kompozice by si měl poslechnout snad každý). Vražedný otvírák Fatal Millennium s geniálním zlomem do středního tempa doprovázenou šíleným ječákem Corpsegrindera. Obdobně vystavěnou Devious Instinct, perfektně rytmicky protáčenou a rozakcentovanou Manic, nebo pomalou Fragments of Resolution či opět pomalejší Mirrors of Reason.
Tato čtyřicetiminutová notně agresivní paráda je jedna z mála nepřekonatelných jízd, kterou smrtící kov nabídl. S historickým ohledem je škoda, že se tato sestava již nikdy nesešla, Corpsegrinder nahradil Chrise Barnese u Cannibal Corpse. Morgan zmizel nevím kam a zůstal jen Conlon s Harrisonem. Přes nesporné kvality následující In Dark Purity se na Millennium už nikdy dosáhnout nepodařilo.