Pátá regulérní studiovka floridských zrůdařů (Imperial Doom, Millenium, In Dark Purity, Rise to Power) měla být, dle slibů této eskadry, něco jako technické Millenium, ovšem s důrazem na rychlost.
Monstrohity, jakožto taková farma slavnějších skupin, stále zkouší atakovat hranici průměru jeden zpěvák na jednu desku, čili se na tomto záseku slova neujmul ani Jason Avery ani Brian Werner, ale druhý Mike do party, a to Mike Hrubovcak (Divine Rapture, Vile, Azure Emote). Což je jediná změna v lajnapu předsedy Harrisona. Toliko formality, nyní již ke třičtvrtěhodinovému duchovnímu zjevení o deseti kusech.
Prvotní poslech je vždy ošidný. Co určitě na úvodním záseku zaujme, je úvodní zásek. Což je věta vskutku gramaticky krásná, nicméně pravdivá. Trošku se totiž zaleknete nástřelu někam do temnýho norskýho lesa, aby váš pětivteřinový strach následně vystřídal rotační kulomet a Hrubovcakova blitinka, která vám lehce nastíní

odpověď, jakže si nový skřivan povede ve skupině, ve které si všichni pamatují corpsegrinderovské dobytkárny. Po pár dalších okamžicích už jste doma, pěvec v závěru otvíráku zkouší i jiné pozice než jen temný growling a English ladí struny. Milovníci britskejch důchodců si nadto mohou utřít slzičku, protože v těch bicích v určitém okamžiku svou napalmovou smrt poznají. Jednoduchý motiv pitvaný skrze celý kus (což bude alfou a omegou celého alba) je na úvod víc než dostačující. Z tempa se neslevuje ani ve druhé skladbě, i když se Firestorm nese lehce v duchu jak alba In Dark Purity s protáhlou kytarou a posólovým zpomalením, tak Millenia s jasně poznatelnou monstrosití rifovací vložkou uprostřed. Ono zmíněné pitvání konkrétního nápadu je skutečně politikou alba ve smyslu, co skladba, to jeden motiv. Dostkrát se jedná o zasekávačky někde v úvodu, posléze opuštěné ve prospěch celkové jízdy a znovu najité v závěru. Pro mě kultovní "strach zahraný na kytary" z Ceremonial Void (Imperial Doom) je lehce připomenut v páté skladbě, ovšem není zcela dotažený do konce, ač k němu byl slušný náběh, při následném sólu si říkáte, že to je po docela dlouhý době co byl proveden nějaký ten výjezd, ovšem English má i tak dost práce, takže vám to nevadí. Do norských luhů a hájů se navrátíme někdy v polovičce, při otvíráku v Remnants of Divination, zbytek je lahůdkově houpavý, vokalista má dosti prostoru ukázat svoji výdrž v protáhlých skřecích a milovníci monstrositího taženýho stylu si tady určitě přijdou na svý. Před závěrečnou trojkombinací je splněno očekávání, neb

délka iluminační skladby naznačuje jen intermezzo před nějakým pendolínem, které skutečně následuje. Je nemožné opětovně nevzpomenout In Dark Purity, tentokráte stejnojmennou nakládačku s rychlým podkladem a po stupnici lezoucíma (zase) protáhlejma kytarama. Což je dle mého specialita této formace, které se drží a je to dobře. Harrisona poznáte vždy, struktura skladeb je taky vyzkoušeným modelem, rozhodně nečekejte technickej bordel á la Psyopus, tady je ten základní rámec zcela jasný, až to možná obdivovatele techdeathu nasere.
Dá se říci, že je nám tak naservírován klasický produkt "Monstrosity dneška", jakožto kapely, která se hejbe a od turbobrutálního nářezu své prvotiny, přes skvělou kombinaci tvrdosti a techniky Millenia a až překvapivého pohrávání si s nebrutálními, technickými postupy na Dark Purity a Rise to Power, dospěla někam, kde si může dovolit kombinovat vše zmíněné a vyleze z toho něco, co zaujme. Klady skvělé sehranosti, dostatečné rychlosti a brutality tak stojí snad jen proti jedinému záporu, a tím je fakt, že se zde neodehraje nic překvapujícího či zásadního, ovšem otázkou zůstává, jestli je dobré to u této skupiny hledat či vyžadovat.
Co tedy dodat? Nápady tam jsou, nový vokalista rozhodně nezklamal a o technice v této kapele netřeba pochybovat. Věřím, že monstrosití prvorodičky budou nadšeni více, já můžu jen dodat, že se mi to líbí hodně, i když je to čistě jen další počin, který plynule navazuje na In Dark Purity a Rise to Power. Co se týče prohlášení, že album bude technické jak Millenium, akorát rychlejší, tak se mi zdá, že je to porovnávání jablek s hruškama, protože jsou to zcela odlišná alba a přirovnávat se to dá právě spíše ke dvěma posledním počinům.
Dávám 8 čistě za pár prvních poslechů, ještě to holt nemám pořádně v palici.
P.S.: Prozatím to vypadá, že s každým dalším poslechem tomu stále více přicházím na chuť a co se týče zalíbení v jedné konkrétní skladbě (na Imperial Doom to bylo Horror Infinity, na b Dream Messiah, na In Dark Purity Angels Venom a jen na Rise to Power nic), tak zde je to jednoznačně Remnants of Divination. Tak uvidíme.
P.P.S.: přijímám i kritiku vůči mé zaujatosti, protože Monstrosity prostě jsou numero uno a furt jim nadržuju :o).