Exploze a imploze

Djent. Tohle koření kuchaři z progresivních kuchyní používají do svých pokrmů stále víc a víc, až z toho všeho nakonec vznikla samostatná kuchyně, kterou fastfoodový řetězec Got-djent dokázal tak solidně rozšířit do širého světa, až jeho sílu pochopily i kolosy jako Century Media. Chvála jim. Vzniká tak kapela za kapelou, většina jich skvěle hraje a pro většinu z nich numerická řada začíná až u čísla 7.

Jenže všeho se dá přejíst. A stejně jako všude jinde, zatímco jsou zde kapely, které rychle pochopily vyčerpatelnost ne žánru, ale už jen samotného djentového postupu, a snaží se krom pravidelně nepravidelného sekání, rytmického přiškrtávání trsátka o struny, ambientních (pod)brnkaček a nějakého toho zpívání do hudby vnášet něco z dalších žánrů nebo djentem svou hudbu pouze zpestřovat, jsou tu samozřejmě kapely, které konají přesný opak. A po prvním poslechu bych právě do druhé kategorie tak nějak zařadil i Anglány Monuments, kteří patří mezi nejvěhlasnější této subkultury.

Co se mi nelíbí, když prakticky všude, kam se podíváte, fanoušci jásají a dokonce i hodnocení Gnosis v médiích nespadá pod hranici, u které kapely začínají uvažovat o ukončení činnosti? Generičnost. Na co se nadávalo u deathcorových part, na to se bude, a už se tak vlastně děje, láteřit u těch djentových. Je to tak trošku gordijský uzlík, kdy mám pocit, že tito interpreti neposlouchají snad nic jiného než své souputníky a tím se dostávají k požírání vlastního ocasu.

Jenže Monuments, ačkoli se jejich vznik datuje teprve k roku 2009, nejsou na scéně žádní nováčci. Momentem rozpadu FellSilent a jejich kytaristů svět získal dvě kapely: Acle Kahney založil Tesseract, John Browne dal podklady pro logo Monuments. Zatímco Acle směřuje do první mnou výše uvedené skupiny, tedy jasnějších a čitelnějších tónů progových kapel, John masivní kytarou a přes sebe rozkreslenými nápady směřuje do té druhé. Obě kapely však silně spojuje jedna věc, podoba vyhrávek a vazeb nezkreslených kytar.
 
Tanec kyborgů

Abych ale vysvětlil svůj pocit z desky a přestal to konečně jen neurčitě okecávat, mrcha Gnosis se na talíři zmítá pořádně. Dokonce tak, že k naporcování jejích živých chapadel by vám nestačily ani Freddieho rukavice. Muzikanti - hlavně ti strunní vynikají - jsou to par excellence, kytary pořádně vykrucují, a i když djentové sekačky nepřetáčejí na druhou, jako u nových Meshuggah silnou dávkou groove jim dodávají hybnost (Degenerate) a prakticky nonstop je jakýkoli volný prostor vyplněn právě těmi rytmickými přírazy trsátek o struny (jsou nedílnou součástí a silným výrazovým prostředkem kapely), které se po ambi-kytarách sice už tak nějak stávají třetím synonymem této hudby, ale efekt to na desce má a dává jí to společně s kytarovými vazbami a právě ambientními kytarami nádech neustálého děje. V tomto je album neuvěřitelně hravé. A samozřejmě i nějakého toho - nevlezlého! - zpívání se dočkáte, takže ani o hitové kusy jako Doxa (ten nápěv je super) nebo Blue Sky Thinking není nouze. Vlastně celá poloha zpěvu se mi taktéž zamlouvá.

Jenže je tu tak nějak napětí jak v kalhotech Rona Jeremyho. Ta muzika nemá suchý zipy, aby si vás k sobě upevnila, a tak kolem vás poprvé deska prosviští jak vítěz F1 a vám toho v hlavě moc nezůstane. Takže si dáte další poslech a přijdete na to, že nápady kvůli zmíněné generičnosti dost splývají. A na vině je i trošku anorganický zvuk nahrávky. Je totiž jak z chemičky. Odosobňuje. Skoro nikde nic nepřeznívá, rána jako rána, činely až podivně sešrotovaně přimodulované, kytary jsou sice brutálně řízné (Regenerate připomene třeba Vildhjarta) a vyhryzávají vám z těla pořádný kusy, ale furt to nestačí. Tedy mně. Tohle je už dneska běžný, tohle doma v Teplicách zvládá i Raclavák, a tak vítám Swanovu (jinak též Chimp Spanner) masitou a slapem často kovově zvonivou basu (Untouchables?). Celé Gnosis tím občas zní jak naklikané; není to pomalu se rozkládající mrtvola, je to bitový digitální rozpad. Furt mi ale v hudbě chybí výraznější napětí a přirozenost, které by mi muziku Monuments nerozpadly jen na riffy, rytmy a zpěv. Zní jak jiskření „tišťáků“, jsou to odlidštěný noty, kód k programování kyborgů. Ale kým jiným vlastně v dnešní době jsme, že?
 
Šifra mistra Browneyho

Ale proč dávám tak vysoký hodnocení, když jsem se po celou dobu psaní převážně nedostal z negativně vyznívajícího textu? Přestože tu vrstevnatost kytar s hranými technikami a plastičnost jejich zvuku škodí čitelnosti, čímž nosné momenty neznějí tak nosně a jsou ve zvuku nejednou zahrabány (album je fakt nutné naposlouchat), muzice to dává další rozměr. Možná neúmyslně, ale máte furt co hledat, resp. objevovat, takže desku s vědomím jejího odbytí neopustíte a dalšími poslechy rozkryjete, že obzvlášť druhá půle Gnosis má co nabídnout. Už od Blue Sky Thinking (silný feel Tesseract) a hlavně od momentu 97% Static se album začne tvářit posluchačsky přívětivěji, lidštěji, a nápady i v masitosti kytar najednou zříte jakoby ve vás něco seplo skrytý vnímací senzor a všechen ten do vás nalitý kód najednou začne dávat smysl a odtajníte, že Monuments nejsou žádná kopírka. Sice se mi občas zdá, že hudba je víc zaměřena na odiv kytarové technice (pozor, nejsou tu sóla!), než že by se podvolovala funkčnosti některých skladeb, ale je to opravdu o naposlouchání. Je tu toho hodně a deska namísto typicky hitová (v Denial hostuje Spencer) je spíše hutně těžká, až občas nedává prostor k nadechnutí. Upřít ale nelze, že ve skládání kytarových postupů jsou Monuments až experimentální a poměrně svojští, nicméně sebepohlcujícím dojmem na mě album působit nepřestává.

Takže, abych v případě Gnosis nemluvil o naprostém zklamání, což byl můj první dojem, zuby nehty jsem se držel toho, že Monuments jsou jednou z nejhlasitěji promlouvajících kapel v tomto sveřepém a kolikrát i na detailu hry, jenž na Gnosis asi oceňuji nejvíce, postaveném žánru. Třeba mi to v případě této desky jednou dojde, třeba ne, že pro celou plejádu kapel a kytaristů bude album silně inspirativní, mi došlo, já se prozatím o poslech pro nedostatek mimožánrově pročišťujících kousků občas snažím, než že bych sám úplně chtěl, ale její hrubozrnnost a uzavřenost v daném světě nebude pro každého a mě lehce ubijí. Takže dekonstruuji, dekóduji… nejsem stroj.

O čem ale nepochybuji, zítřejší koncert bude naprosto strojově boží!