Letošní zdravotní komplikace Lemmyho Kilmistera poprvé roznítily obavy nad další existencí natolik nepostradatelné legendy, jakou britští MOTÖRHEAD bezesporu už skoro čtyřicet let jsou. Za dva roky bude této bájné personě, kormidlující svou ocelovou mašinu až do bran pekelných, přesně sedmdesát, což je samo sebou v oblasti natolik hřmotné hudby, jakou se tito Angličané prezentují, věk bezesporu rekordmanský. Žádný sedmdesátník ještě nikdy nestál v čele světově proslulé heavymetalové kapely. Přes všechny peripetie, které s sebou nese věk hlavního aktéra, se však opravdu nezdá, že by tento zanevřel na svou největší lásku, na to, co jej od pradávna reprezentuje a to zcela zásadně - a sice na rock´n´roll. Nové album, jinak vcelku stylově nazvané Aftershock, vychází tento týden a patří bezesporu k tomu lepšímu, co trio vypustilo do světa v posledních dvaceti letech, tedy od dob jejich dle mého názoru poslední opravdu geniální fošny, kterou tenkrát (přesně před dvaceti lety) byla deska Bastards.

Při poslechu nové sady mám pocit, že se MOTÖRHEAD dnes nacházejí naopak při chuti a ve skvělé fazóně, která dává zapomenout na několik jejich přímých albových předchůdců, tedy dvou vcelku průměrných nahrávek Motörizer a The World is Yours. Až tohle jsou totiž zase ti MOTÖRHEAD, mající ty správné grády podporované ohromujícím entuziasmem, energií a zápalem. Je zde totiž všechno, co ke každému pořádnému albu této bestie patří. Kdo čeká robustní rychlé nářezy po vzoru jejich dávných klasik, ten dostane Heartbreaker, Coup De Grace, End Of Time nebo třeba Paralyzed, naopak hitovější boogie věci reprezentují songy Cryin´Shame a Going to Mexico. Lemmyho zálibu v blues naopak připomenou klidnější věci jako Lost Woman Blues a Dust and Glass, kde se do popředí dostane hvízdavě promlouvající kytara podivínského Phila Campbella, kterou samo sebou doprovází přívětivější pěvecký projev hlavního aktéra, než je u něho obvyklé právě ve výše zmíněných divokých jízdách. O kvalitách bubeníka Mikkeyho Dee netřeba pochybovat, desku nabubnoval opět naprosto znamenitě, takže lze tvrdit, že tahle jejich tříčlenná sestava, fungující beze změn již od jara roku 1995, nemá žádného jen trochu slabšího místa.

Deska Aftershock celkově vrací MOTÖRHEAD znovu blíže jejich dravé rock´n´rollové podstatě, neboť jsem měl v posledních letech někdy pocit, že se postupně čím dál více do jejich tvorby dostávají metalové vlivy, což bylo zřejmě způsobeno příklonem (snáze zalíbit se) k německému hudebnímu trhu, ke kterému došlo zhruba na přelomu milénia. Novinka je přesně tím albem, jaké bych si přál, aby tahle grupa vydávala až do svého konce. Jde znovu o nářez, co prostě baví a je v něm zároveň veškerá ta blues-rocková uvolněnost, přesně taková, jakou MOTÖRHEAD vždy dokázali předat v desetinásobně zrychleném provedení. Aftershock je tedy rozhodně povedenou deskou. V rámci tvorby z posledních dvou dekád dokonce jednou z úplně nejlepších, a to jich má nepolevující a s neskutečnou pravidelností své nahrávky chrlící kapela již na svém kontě opravdu požehnaně. Lemmy totiž ani s věkem nepolevil a chrlil po padesátce nová alba snad ještě častěji, než tomu bylo v časech počátků jeho dráhy.

Článek převzat z webu crazydiamond.cz.